Náruč štěstí pro Markétu

Z mobilu se ozvalo pípnutí. „Haló, haló!", hlásí Vítek a šplhá se na kuchyňskou linku, aby se dostal k telefonu. Potom mi ho hrdě podává a dodá, že už je velký kuk. Na plotně bublá zeleninová polévka, v troubě se dopéká bábovka a ruce mám upatlané od drožďových knedlíčků. Bezva, to je ten nejlepší čas na telefonování, pomyslím si. Narychlo opláchnu ruce aspoň v jaru a přemýšlím, kdo by mohl volat takhle časně a navíc ještě v neděli. Včera mi volal operátor třikrát za sebou a pokud to dnes zkusí znovu, chystám se být nepříjemná.  „Haló, haló!", upozorňuje mě znova synek a telefon mi pokládá k uchu.

Z druhého konce se ozve hlas kamarádky. „Ahoj, neruším? Chtěla bych tě slyšet. Je mi smutno a blbě a mám toho zase plné zuby!" Rázem zapomínám na to, že dnes spěchám. Najednou kašlu na rozpečenou bábovku, polívku, která začíná nebezpečně nadzvedávat těžkou poklici, i na rozpatlané droždí. Kamarádka potřebuje pomoc. Vypínám sporák, beru si Vítka do náruče a společně se zaboříme do hlubokého křesla. Dobře vím, co bude následovat. Dobře vím, kolik síly to bude chtít. Markéta před půl rokem porodila mrtvé miminko. První vymodlené dítě skoro na prahu čtyřicítky. S manželem se o těhotenství snažili patnáct let. Sjezdili všechny kliniky, které se honosí přídomkem „úspěšné", absolvovali nekonečná vyšetření, hormonální léčbu, homeopatika i hypnózu. Bojovali po celou dobu jak lvi a já se před nimi skláněla v úžasu, co člověk dokáže zvládnout jenom proto, aby v náruči mohl sevřít peřinku s vlastním miminkem.      

Otěhotnění se dokonce několikrát podařilo, ale plůdek nevydržel v těle maminky nikdy víc než měsíc. Jednoho dne, možná podle přísloví: Když Bůh dopustí, i motyka spustí, pocítila moje kamarádka ranní nevolnost. Cyklus měla v termínu, ale je pravda, že byl výrazně slabší. Ani obvyklá bolest hlavy se nedostavila. Počkala do druhého dne a opakovalo se to. Už od pěti hodin od rána nemohla spát a řešila dilema, jestli bude moudré dojet do lékárny pro těhotenský test. Před časem jich hromadu vyhodila, zařekla se, že čárky nebude po tolika marných pokusech už nikdy zkoumat. Teď blikala jiskřička naděje znova. A rostla a sílila.
Po více jak čtrnácti dnech stála Markéta ve dveřích poradny pro riziková těhotenství a v ruce držela obrázek své malé tečky. Hladila ho celou noc až do rána. K obrovské radosti se ale postupem času přidávaly i problémy. Děťátko neprospívalo tak, jak by si doktoři přáli, maminku trápila těhotenská cukrovka a pomalu se od sestřiček učila píchat si inzulin. Problémů přibývalo. Vršily se na hromadu jako zlý sen. Markéta ležela v nemocnici a modlila se za každou vteřinu svého děťátka. Cítila, že jde skutečně do tuhého. V necelém šestém měsíci těhotenství přestalo miminko žít. Markéta ztropila obrovskou scénu, rozhodla se, že své bříško nikomu nedá. Povolaného psychologa zachránila od facky jen jeho rychlá reakce a tak přišly na řadu uklidňující léky.

Když mi potom vyprávěla, jaké to je rodit mrtvé miminko, běhal mi mráz po zádech. Všude ticho, soustředící se personál, strohé příkazy pana primáře. V první chvíli jsem si myslela, že to moje kamarádka opravdu nezvládne a do slova a do písmene zblbne. Dnes se umí znova radovat a smát. Konečně, i její dnešní telefon nebyl jenom o stýskání, ale taky o tom, že s manželem dozráli i v jiném směru. Chtěli by vyzkoušet pěstounskou péči. Sociální pracovnice nebyla proti a tak budu držet pěsti.