Náš děda hrdina

Mám skvělého tchána. Co se nám narodily děti, oslovujeme ho ve zkratce „dědo“. A on to náš děda je, ač se jedná o manželova tatínka.

Když žila ještě má tchyně, také skvělá a hodná paní, byl děda – tchán s babičkou – tchyní skvělý pár. Když zemřela, mysleli jsme, že to neustojí. To by ale nebyl náš děda. Ač na babičku nikdy nezapomněl, smířil se s tím, že mu zůstaly jen krásné vzpomínky a on teď musí žít i za ni, za babičku.

Roky ho trápily ostruhy. Vytrpěl si s nimi, chudák, spoustu problémů. Když jsem před lety otěhotněla, donesli jsme jednoho dne na návštěvu k mým rodičům i rodičům mého nastávajícího obálku s ultrazvukovým snímkem našeho prvorozeného syna. Babičky byly překvapeny a potěšeny, můj otec kulil na snímek oči, jako by studoval avantgardní dílo neznámého malíře, a chvilku mu trvalo, než pochopil, že se dívá na první fotografii svého vnuka. Nejoriginálnější byl ale dědeček ze strany muže. V okamžiku, kdy snímek uviděl, rozzářily se mu oči a zajásal: „Jé, ty máš taky ostruhy?“

Skutečně si myslel, že mě trápí podobný zdravotní problém jako jeho a přišla jsem se pochlubit. Jiskřičky v jeho očích nepohasly ani ve chvíli, kdy zjistil, o co skutečně jde. První roky jsme tak často našemu synovi, zvláště před dědou, říkali, že přichází „ostruhy“. Děda se ale z ostruh vyléčil, a jakmile zemřela jeho věrná žena, začal cestovat. Miloval lety do zahraničí a moře. Když jeden rok nemohl můj manžel na dovolenou, protože musel i v létě do práce, nahradil ho prostě děda. Musím přiznat, že jsem si tehdejší dovolenou v Egyptě s tchánem pořádně užila. S manželem jsem byla u moře mnohokrát. Nikdy jsme ovšem nevyužili jízdu na velbloudovi, nevyzkoušeli jsme ani vodní skútr a nezkusili jsme ani potápění. To s dědečkem jsem vyzkoušela vše. Ač jsem se na skútru malinko bála, děda mi dodal odvahy. Když jsem viděla, jak odhodlaně usedá na vodní plavidlo, nemohla jsem se nechat zahanbit. Potápění mě doslova uchvátilo. Nikdy předtím jsem netušila, že je svět pod hladinou tak barevný. Manžela jsem ovšem k podobné kratochvíli nikdy nepřemluvila.

Od doby, co měl děda problém při jednom letu a po návratu skončil v nemocnici s hrozící trombózou děda odmítl cestovat. Báli jsme se, co bude dělat. Nebude se nudit? To by ale nebyl děda.

Už dlouhé roky jsem měla sen. Chtěla jsem si skočit padákem. Když jsem konečně poukaz dostala na Vánoce a všichni členové rodiny odmítli se také atrakce se mnou zúčastnit, uvolil se právě děda, že si ve svých 76 letech skočí. Neměl vůbec strach. Prý má život za sebou, a tak co se může stát? Byl úžasný. Nejen, že skočil jako první, loni ve svých 78 letech svůj seskok zopakoval. Co já bych bez něj dělala? Musel zachránit čest rodu, když se jeho syn nepotatil. A tak doufám, že nám ještě dlouho vydrží svěží a zdravý.

Jak ho ale znám, na osmdesátku se proletí balónem a ve své stovce možná začne skákat parkur. Žije prostě naplno.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete