Naše malé letní olympijské hry

Jedno prázdninové léto, když jsme byli ještě malí cvrčci, a stále ještě napůl pracující prarodiče nevěděli, co s námi celé 2 měsíce dělat, tak je se sousedy napadlo, že aby měli klid, když v televizi dávali letní OH, že nám nějaké uspořádají také. K tomu mělo posloužit cokoliv, co se našlo na dvorku nebo na zahradě. A opravdu!  Nevzpomínám si, že by něco z příslušného nářadí zůstalo na ležet na svém místě.

A tak jsme třeba závodili na čas v jízdě na koštěti nebo na kolečkách. Konve s vodou na zalévání nám zase sloužily jako překážková dráha. Potom jsme zase závodili, kdo přinese od slepic nejvíc vajec. A že jsme docela dost rozbili. Asi nemusím dodávat, že právě babičku to moc nepotěšilo.

Chystala se totiž upéct buchtu pro všechny účastníky těchto her. Kromě rozbitých vajíček to byla dále rozbitá kolena a lokty. Ti malí to nesli trochu hůř. Brekot se nejméně jedenkrát denně rozléhal na celou ulici. Babička jen lítala, podávala náplasti a utírala slzy. Naštěstí bolest vždycky rychle přešla a vrátila se chuť závodit a překonávat malé rekordy.

Tyto hry, kromě zábavy, měly ještě jednu obrovskou výhodu, babička nás potom večer nemusela nahánět do postele a číst nám pohádku. Usnuli jsme únavou téměř okamžitě. Ráno stačilo posilnit se snídaní a vyrazit opět do boje.

Čtyři neděle utekly jako nic a my se měli dozvědět vítěze. Dědečkové poctivě zapisovali časy a výsledky, jenže poslední den nebyl papír k nalezení. Babička ho totiž hodila do kamen. Nedalo se nic dělat. Nikomu to ale nevadilo. Jako vítězové jsme se cítili všichni. Dali jsme si buchtu i citronovou zmrzlinu a pogratulovali si. Zbytek léta se poté nesl v duchu výletů a práce na zahradě, ale když jsme se do toho pustili všichni a hned, tak bylo brzy hotovo a mohli jsme si jít opět hrát. A protože hry slavily úspěch, opakovaly se ještě asi 4 následující léta po sobě. Když si někdy sednu a vzpomínám na to, musím říct, že nám to léto mohl kdekdo závidět. A jak obdivuju dospělé, že nás tehdy dokázali tak dobře zabavit. Škoda, že jsme tehdy nevlastnili fotoaparát, vznikly by úžasné fotky. Ale i tak si vzpomínku uchováváme se sourozenci i bez fotek. 

Jitka46 - čtenářka
ChytráŽena.cz