Návštěva u přítele

Tři roky jsem měla přítele, který bydlel v jiném městě než já. Vyhovovalo nám to oběma. Já měla své soukromí, on vlastně také, a odpadlo vyvařování, praní, žehlení a sbírání ponožek po chlapovi. Vojta si zase mohl kdykoli zajít s kamarády na jedno, dvě, tři a více bez toho, abych mu po návratu dělala kázání.

Navštěvovali jsme se navzájem. Jeden víkend trávil Vojta u mě, další pak zase jela já k němu. Od počátku mi vadil Vojtův soused. Bydlel o patro níž než Vojta, a já, když šla za přítelem, musela nutně kolem jejich dveří. Soused bydlel jen s maminkou, otce snad ani nepoznal. Rozhodně Vojtovi zůstal utajen. Soused Mirek byl Vojtův vrstevník. Na rozdíl od Vojty ale nejspíš nikdy nepracoval.

„A z čeho žije?“ zajímalo mě.

„Z invalidního důchodu, má snad papíry na hlavu, a jeho máma má důchod. Tak dohromady mají dost na alkohol.“

Ano, i Mirkova máma měla vztah k alkoholu víc jak vřelý. Na rozdíl od syna, kdykoli přebrala, většinu dne prospala. Zato Mirek, jakmile se opil, dělal v domě ostudu. Mlátil do nábytku, křičel na celé kolo a rozbíjel nádobí. To se mi nelíbilo. A nejen mně. Obyvatelé domu si na Mirka několikrát stěžovali. Nepřineslo to ale žádný výsledek.

„Jak tu můžeš žít?“ ptala jsem se častokrát Vojty.

„To se mám kvůli němu odstěhovat?“

Mirka jsem se docela bála. Když šel z hospody, často močil po schodech a vše kolem jejich bytu silně páchlo. To bych nesnesla. Byl to ale Vojtův soused, a tak jsem mu nemohla do jeho žití moc mluvit. Vyžadovala jsem ale, aby pro mě chodil alespoň dolů ke vchodovým dveřím, když jsem k němu přijela. Většinou šel. Občas ale odmítl s tím, že něco vaří, peče, dusí, nebo se mu prostě nechce. Tři patra až k Vojtovu bytu pak pro mě byla utrpením.

Na víkend jsem měla opět já jet za Vojtou. Byli jsme domluveni, že přijedu ráno, jako obvykle, když mi volal, že nečekaně musí v sobotu do práce.

„Tak to já nepřijedu,“ oznámila jsem.

„Ale to přeci není problém? Klíče máš, tak přijeď a počkáš tu na mě,“ odpověděl.

Chvilku jsem odmítala. Co budu dělat sama v jeho bytě? Navrhovala jsem, že přijedu odpoledne, po práci, a strávíme spolu zbytek soboty a neděli. To Vojta nechtěl.

„Víš, koupil jsem kuře, tak bys ho zatím mohla upéct,“ přiznal.

„Víš dobře, že se bojím Mirka.“

„V sobotu bude spát,“ řekl.

„Nebo v sobotu ráno půjde teprve z hospody, nebo kde bude chlastat!“

Nakonec jsem přistoupila na Vojtův návrh, a byla sobota osm ráno, já měla volný den a stála jsem  už před jeho domem. Cestou jsem ještě koupila čerstvé zákusky, abychom měli co zakousnout po obědě.

Stoupala jsem po schodech vzhůru. Chodba čpěla odérem typickým pro Mirka. To snad není možné, že jeden člověk takto páchne? Vyšla jsem do druhého patra, a Mirek tam ležel na schodech. Něco nesmyslně breptal. Chtěla jsem ho obejít. V tu chvíli mě chytil za nohu. Chtěl mě stáhnout k zemi. Nakonec se mu to skutečně povedlo. V tu chvíli se v něm probudilo zvíře. Ač byl opilý, měl neskutečnou sílu. Jednou rukou mi zacpal ústa a druhou mě chtěl svléct. Breptal při tom, že si to krásně užijeme. Skutečně jsem si myslela, že dojde k nejhoršímu. V tu chvíli se otevřely dveře jejich bytu a na prahu se objevila jeho, také opilá, máma. Využila jsem příležitosti a kopla Mirka do rozkroku. Nakonec jsem po něm hodila zákusky. Jeho máma začala vřeštět, Mirek nadával.

„Už zase?“ ozvalo se o patro níž.

Utíkala jsem, co mi nohy stačily, rychle jsem odemkla dveře Vojtova bytu a vpadla dovnitř. Dveře jsem zamknula na dva západy. Když jsem se trochu uklidnila, okamžitě jsem volala policii. Přijeli, a já jim vše, co se stalo, vylíčila. Protože pachatel byl znám, rovnou si pro něj zašli. Nejdřív neotvíral, pak ale otevřela Mirkova máma s tím, že syn není doma. S tím se policisté nespokojili. Nakonec odcházeli z domu i s Mirkem. Vedli ho do služebního auta a poté poučili, co bude následovat. Předvolají si mě, a pak ho obviní z násilí se sexuálním podtextem.

Neměla jsem v bytě stání. Zavolala jsem Vojtovi s tím, že odjíždím. Barvitě jsem mu vylíčila, co se stalo. Nejprve tomu nechtěl věřit, pak se mě ale vážně zeptal, jestli jsem policii musela volat.

„Vždyť se nic přece nestalo?“ řekl.

„Nic se nestalo? Nestalo se jen proto, že vyšla jeho máma. Jinak…“ Přes slzy jsem už nemohla mluvit. Vojta si ani nevzal volno, aby za mnou okamžitě přijel, a vůbec mě nechápal. Co má ženská vzácnějšího, než svou čest?

Mirek byl pěkné kvítko. Zjistilo se totiž, že jsem nebyla první, na kterou to zkusil. Týden před touto událostí se o něco podobného pokusil u jiné ženy. Opilý vlezl do cizího domu, kde napadl jeho obyvatelku. Měl tehdy u sebe nůž, a ženu, která se mu bránila, pořezal. Zalekl se krve a utekl, aniž by čin dokonal. Mladá paní také zavolala policii, a ta po pachateli pátrala. Díky tomu, že nyní napadl i mě, byl pachatel ztotožněn a Mirek putoval do vazby.

Zdálo se, že se vlastně nic nestalo. K Vojtovi jsem ale odmítala nadále jezdit. On, místo pochopení, se na mě zlobil. Jak teď vydrží se sousedkou? Mirkova máma mu nyní dělala zle a Mirek se zlobil na mě.

„Přece se to dalo vyřešit i jinak?“ ptal se, a zdálo se, že to myslí vážně.

„Třeba tak, že bych mu byla po vůli? A příště by třeba znásilnil dítě?“

Nakonec jsem se po této události s Vojtou rozešla. Nestál za mnou, odsuzoval mě, místo aby byl vděčný za to, že má od Mirka konečně klid, a byl mi oporou.

Ani nevím, jak to nakonec dopadlo s Mirkovou mámou. Už mě to totiž nezajímalo. Muž, který nestojí při ženě, si lásku nezaslouží.