Nedělní procházka

V neděli po obědě mě napadlo, že bych si měla udělat procházku. Říkala jsem si, že to bude příjemné, přijdu na jiné myšlenky a taky si odpočinu od běžných činností. Prostě jsem měla pocit, že musím nějak narušit obvyklou rutinu.

Procházku jsem začala návštěvou muzea koněspřežky. Muzeum je umístěno v bývalém strážním domku a jsou v něm jen dvě místnosti s expozicí. Měla jsem muzeum jen pro sebe. Přestože je opravdu maličké, byla jsem nadšená. Slečna, která tam prodávala lístky, byla velice ochotná. Přestože nemusela, hezky se mi věnovala, řekla mi pár věcí navíc a krásně jsme si popovídaly. Bylo to fajn a tak jsem se šla projít na nábřeží.

Začala jsem mít samotářskou náladu a tak mi vyhovovalo, že turistů bylo pomálu. Posadila jsem se na lavičku, koukala na řeku a nechala myšlenky jen tak plynout. Znáte to určitě všichni, na tohle prostě v každodenním shonu čas nemáme a málokdy jsme schopni najít na takové lenošení čas. Koukala jsem, jak řeka teče, jak do ní skočil pes, a užívá si plavání. Bylo mi moc fajn a zjevně ze mě vyzařoval klid a pohoda, myšlenky se toulaly kdovíkde a začala jsem přemýšlet o věcech, na které obyčejně nemyslím.

Chvíle pohody netrvala dlouho, upoutala jsem dvě dámy jdoucí po nábřeží. Moji „pohodovou chvilku“ měly potřebu narušit zdvořilým dotazem, jestli mi můžou nabídnout letáček. Chtěly mě pozvat na čtení a výklad bible. Přiznám se, že k lidem, kteří oslovují ve věci víry na ulici, nemám důvěru. Odmítla jsem je. Ovšem má chvilka na rozjímání byla hrubě narušena.

Tak jsem se zvedla z lavičky a pokračovala dále. Našla jsem si další lavičku dál od řeky a tentokrát jsem začala číst. Zase mi nebyla dána chvilka jen tak pro sebe. Sotva jsem se začetla a přestala vnímat okolí, přišla ke mně dáma snědé pleti a chtěla mi věštit budoucnost. Přestože jsem ji ihned odmítla slovy, že nemám zájem, stále se mi vnucovala. Po třetím odmítnutí se stále snažila, prý je to jen za dvacet korun. Naštěstí po čtvrtém odmítnutí odešla ona, jinak bych odešla já.

Zase mi byla chvilka klidu zrušena a tak jsem s procházkou skončila. Procházka se mi líbila, na muzeum budu ráda vzpomínat. Kdyby nebylo dvojího vyrušení, tak by to bylo naprosto perfektní.

Nevím jak vy, ale já nemám až tak často možnost mít chvilku pro sebe, kdy vůbec nic nedělám. Pořád je co dělat ať už pro práci nebo pro domov.

O to víc si vážím takových chvil. Přinášejí mi radost. Není to žádná velkolepá, rozjuchaná radost. Je to taková malinká radost, která udělá pohlazení na duši. Doufám, že každý si dokáže nějakou takovou „hladící“ radost najít. Protože těch velkolepých radostí není v životě moc, životní pohodu spíše dělají každodenní radostné drobnosti.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10