Nejkrásnější pohled na svět je - prý - z koňského hřbetu

Nejkrásnější pohled na svět je - prý - z koňského hřbetu a nejtrapnější pohled na oblohu je z pod koně, z něhož jste právě spadli - dodávám já. Zakusil jsem oboje, vysvětlím záhy.  Milé čtenářky mých rádoby literárních výlevů již znají tu část mé vojenské kariéry, kterou jsem jako ucho, bažant, prvoročák prožíval v milovaném Českém ráji. O čem jsem se ovšem dosud nezmínil, byla skutečnost, že nevěda co činím, zatoužil jsem, jako mnohdy předtím a častokrát potom, po změně.      

Zeleného sukna se mně, holoubkovi, zachtělo. Doma žena, prvorozený syn, bydlí u rodičů, pracovní budoucnost v té době spojovaná s návratem do Ostravy, prostě nic moc... Vojenští páni lapají takové ptáčky, neposedy, na příslib zajištěné existence, nemalého příjmu, dobrého bydlení. No, neberte to... Zkrátím to, vyvolil jsem vojenské učiliště nejbližší bydlení mé rodiny, zdárně, takříkajíc levou zadní. Udělal zkoušky - tady poněkud lžu, teorie na eminenc, ale při běhu na jeden kilometr jsem málem vypustil duši, naštěstí tu byli i takoví, kteří  tuto vzdálenost nezvládli vůbec.    
 
V polovině září jsem opustil Hrubou Skálu, tátu Malinu, kamarády ze souboru a ocitl jsem se v Olomouci - poněkud předběhnu dobu, změnily se podmínky a sliby dané při náboru. Následující rok v květnu jsme se s vojenskými pány domluvili na obapolně přijatelném rozchodu a dosloužil jsem si vojnu až na severu Čech - ale dobrou, opět v kulturním souboru a mezi prima partou. Kdybych tehdy vytrval, dočkal bych se stěhování toho učiliště dokonce do vzdálenosti pouhých 12 kilometrů od své rodiny, vědět to dřív, kdoví, kdoví.

Dosti o mé vojenské nekariéře, zpět ke koním, to je to, oč tu teď běží. Vedle psů všech ras byli koně mou láskou od nepaměti. Coby pachole mi byly svěřováni k vedení při orání, někdy k hrabání sena, později na brigádách jsem ovládl i jízdu se samovazem. Pár měsíců před vojnou jsem pomáhal v pohraniční oblasti Osoblažska - slezské Hané v poetické obci Dívčí Hrad /ten hrad tam skutečně je, patřil snad maltézským rytířům a také v té obci bydlela donedávna nejstarší obyvatelka, paní, která se sem přistěhovala s rodinou z Řecka/. Mimo mne tu byla asi šedesátka dalších brigádníků, mezi nimi i má budoucí a konečně i dosavadní žena. Protože jsem byl poněkud vzdělán, stal jsem se parťákem, skladníkem, účetním, to vše v jednom a za jeden plat s výhodou používat k překonávání vzdálenosti koně, buď jako tahouna lehké dvojkolky, nebo osedlaného. To jen pro dokreslení následujícího.

Jsme zpátky v Olomouci. Fasujeme potřebnou výstroj, výzbroj a mezi jiným kupodivu i rajtky a hladké holinky bez cvoků. Vedle stojící „půllitry“ naopak ocvokovány jsou. Dostáváme první rozvrhy výuky a hned na pondělí čteme, jedni s obavou, jiní s rozpaky a ojedinělí bláhovci s potěšením: 8.00-10.00 Jízdárna...     
Tak to potěšení nebylo vůbec na místě - jak ukázala praxe. To, že první, co jsme se naučili bylo kydání hnoje, hřebelcování, čistění kopyt, asistence u okovávání kopyt - prosím, beru. Představa, že se bujaře vyšvihneme do sedla, ladně obkroužíme jízdárnu, kde nám bude chybět jen obdiv dam, vzala také rychle za své.
Bylo to asi třetí či čtvrté pondělí, kdy postarší kapitán, velitel jízdárny, který bílou rukavicí zkoušíval kvalitu hřebelcování, oznámil: „Tak dnes si vyberete koně, pánové.“ Doslovně tak,  i s tím - pánové - v armádě nezvyklé. Postavil  jsem se rafinovaně k nevelké mírné hnědce, abych vzápětí uslyšel: „Desátníku!“ /Poslali za mnou povýšení z Hrubé Skály./ „No ano, vy, desátníku, to není nic pro vás, tady máte, vezměte si Čepáka!“ Lidi, to jste neviděli. Jako uhel černý valach, vršku hřbetu nedohlédneš, natož na něj vyšplhat, o bujarém vyskočení ani nemluvě. Podíval se na mne shora a myslel si asi svoje. Neúprosný despota kapitán pokračoval téměř otcovsky: „Víš, hochu,“ /To mi bylo hned podezřelé./ „on je Čepák trochu tvrdý na hubu, a taky se těžko rozbíhá, tak já ti povolím používání pákových udidel a bičíku.“ Obé jsem později ocenil, i když mi to někdy bylo plad prtné /abych nepopudil/.

Začal tvrdý výcvik. Povel nasednout - to ještě šlo - levou nohu do třmenu, oběma rukama se chytit sedla, vytáhnout se nahoru, pravou nohu zanožit, vsunout do pravého třmenu. Sesednout - obrácený postup. Když to děláte dvě hodiny?
Další pondělek - novinka: Vyskočit! Žádná noha do třmenu, sedlo obouruč, do vzporu, hřbetu, jak jsem pravil - nedohlédneš, zánožka, roznožka, nohy do třmenů, dosednutí. Seskočit - postup obráceně - zase dvě hodiny. Víc jak měsíc pryč a ani metr ujetý...

Konečně dnes? Kolem jízdárny postupně - krokem vpřed - Čepák nestartuje, na stisk stehen nereaguje, bičíkem malounko pošimrat a už slyšíte: „Řekl jsem krokem.“
Zastavujete to monstrum udidlem, vzepře se a slyšíte: „Kdo vám dal povel sesednout?“
Oprášíte se, přehlídnete pobavené obličeje spolujezdců, mimo vás je na zemi ještě postrach čety, vojín - řekněme Kunert /ve Švejkovi burš poručíka Duba/. Zdá se, že se pobaveně dívá i Čepák. Pak srovnáte rytmus, v sedle se „neválíte“, držíte se na stehnech, která si po návratu z jízdárny jako ostatní chladíte v plechových korytech umývárny.     
Další pondělí - nohy ze třmenů, otěže pustit, vyhazovat čepici a zase ji chytit, klusem klus.   A vylepšení - jako naschvál ve vedlejším dřevěném baráku /vrátili se z nějakého zájezdu nebo soutěže dechovek/ nacvičuje posádková hudba, rány na buben a hřmot činelů se koním hrubě nelíbí - na zemi nejsem kupodivu já, Čepák mimo tvrdou hubu a pomalý rozjezd není na hlasitější muziku alergický, vracíme někdejší pobavené pohledy, ne bez určité dávky škodolibosti, taky na vás došlo, moji milí kamarádi...   

Ježdění začíná mít fazónu, přicházíme tomu na chuť. Máme za to, že určitá nervozita koní pramení z toho, že soboty a neděle nečinně prostojí. Požádáme o souhlas „vyjezdit“ koně o volných dnech, dokonce i mimo prostor jízdárny a tak se dočkáme, že kavalkáda jezdců na neředínských lukách sklidí i vzpomenutý obdiv - někdy mimo dětí a penzistů i přítelkyň nezadaných...
O menší rozruch se postaral jen zmíněný vojín Kunert, nezvládl krátký skok přes poněkud vyšší mez. Jeho kobylka, byla to mnou původně vybraná hnědka, čekala trpělivě u svého stání na svého opěšalého jezdce, který dorazil půl hodiny po ní.

Takže, konec dobrý, všecko dobré. Jezdecký výcvik končil krátce před Vánocemi, každý měl pro svého kamaráda či kamarádku nějaký ten pamlsek, loučení bylo dosti dojemné a ještě dnes, při psaní těchto řádků, jsem při vzpomínání na „svého“ Čepáka poněkud „naměkko“...               A co Vy a koně, milé přítelkyně, milí přátelé?