Nejsou boty jako boty!

Každý z nás miluje nějaké svoje boty, v kterých velmi rád chodí. Jsou pro něho pohodlné a ví, že v nich vydrží běhat i celý den.

Já mám ráda „značkové tenisky“, protože vím, že i když v nich budu i 16 hodin někde pobíhat, nohy mě bolet nebudou. Před lety jsem měla práci, která byla náročná nejen na výdrž nohou, ale i jak dlouho boty vydrží. Nekvalitní boty se rozpadaly po 3 měsících. Tak si člověk řekl: „Nejsem tak bohatý, abych si kupoval levné věci.“

Takže své oblíbené tenisky nosím ke všemu a všude. A jelikož nejsou celé kožené, ale i částečně látkové, tak v nich mám vlhko, když prší. Mívala jsem jedny celokožené boty, ale po tom, co mi na nich zapracoval náš pes, jsem zůstala bez nich. Takže „období dešťů“ velmi nenávidím.

„Už sis koupila nějaké boty, když prší?“ věčný dotaz mé matky. „Ne, nemám žádné, které by mi sedly natolik, abych v nich vydržela běhat půl dne.“

Jednoho dne mě překvapila a dala mi do rukou boty. Tvářily se, jako že jsou kožené.

„Babička si koupila boty o číslo větší. Zkus si je, zda ti budou dobré!“

„Vždyť jsou babičkovské,“ zněla moje námitka, ale boty jsem si vzala. Na přeletění v dešti do obchodu nebo někam, kde potřebuji a přitom mít sucho v botách, tak proč ne. Asi týden ležely v botníku bez toho, aniž bych si je vůbec zkusila. Ale potřebovala jsem odvést dceru do školky, která byla vzdálená asi 400 m a venku velmi pršelo. No což, vyzkouším babičkovské botičky. Obula jsem je a kupodivu byly lehké a cítila jsem se v nich celkem pohodlně. Tak jsem vyrazila. Ušla jsem 20 m a najednou jsem cítila v botě mírně vlhko. „Aha, tak botičky asi prosakují švem. No nic, vracet už se nebudu.“  Šla jsem dál a v botách začínalo být čím dál více mokro. Takové mokro bych neměla ani v teniskách.

Když jsem si ve školce dávala návleky, vyzout se a pobíhat po školce v mokrých ponožkách jsem odvahu neměla, zjistila jsem, že podrážky bot byly celé rozpraskané.

Už jsem se těšila domů, jak si převleču suché ponožky a vlezu do teplých papučí, ale čekala mě ještě cesta zpátky. Venku bylo jen 9 stupňů a stále pršelo. Tak jsem přidala do kroku a asi tak v půlce cestě domů se mi zdálo, jestli nemám v prasklině uvízlý nějaký kamínek. Tak kouknu na podrážku, že kamínek vyklepu. V tu chvíli se mi chtělo začít smát. Žádný kamínek, ale kus podrážky chyběl.

„Nejsou boty jako boty!“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10