Nikdy jsem nebyla vyloženě hubené dítě. Byla jsem zdravá, trochu baculatá holčička, žádný extrém. Rodina ze strany mamky byla ale vždy malinko při těle. A vzpomínám si, že když měla má máma padesát plus jako nyní já, trápila ji postava. Dokonce se snažila se sousedkou malinko běhat. Jejich snaha ale zůstala u toho, že si spíš doběhly pro zákusek do cukrárny, než že by oběhly sídliště nebo zaběhly o něco dál. Já ale nikdy sladké neměla ráda. Až v těhotenství jsem začala uznávat i sem tam něco s cukrem. Čokoláda je pro mě stále nechutná zbytečnost.

Na střední škole a těsně po ní jsem byla dokonce víc než štíhlá. Při výšce 170 cm jsem vážila 48 kilo a můj pas se dal obejmout dlaněmi. Tehdy mi to hodně slušelo. Ale život šel dál.

Jak jsem vzpomínala, na sladké nejsem. Dokonce celoživotně ráda a často sportuji. Bez kola, plavání, sauny a hor bych se neobešla. Ale pracovní doba, starosti a další mi neumožňují sportovat tolik, kolik bych chtěla. Při nepřetržitém provozu, kdy jsem v práci často i deset dní v kuse, to prostě nejde. Navíc mám sedavé zaměstnání. Ale kdykoli to jde, sedám na kolo, plavu, chodím do sauny a věnuji se procházkám se psem. A když mám s kým, hory jsou taky mé. A přesto…

Rok se s rokem sešel a já dovršila věku padesáti let. A ouvej, najednou jsem plnoštíhlá, asi i mírně tlustá. Přestože se má váha nikdy nevyšplhala k devadesáti kilům, trápí mě postava. Přitom jím střídmě. Ale při svých směnách, bohužel, nepravidelně, a často jsem vynechávala jídlo i dva či tři dny úplně. To si pak tělo ve stresu začalo dělat zásoby a já pozbývala pocit hladu. Nemusela jsem tři dny jíst a hlad jsem neměla, ba ani chuť na jídlo. A přesto se mi ta osoba v zrcadle přestala dávno líbit.

Až časem jsem si uvědomila, že bude něco na tom, že „ke štíhlé postavě se člověk musí prožrat“. To když jsem viděla štíhlejší kamarádky, které sní za den víc, než já za týden. Teprve nyní jsem začala číst, věnovat se diskuzím o bílkovinách a vláknině a v neposlední době i přemýšlet.

A tak jsem se do toho po padesátce obula. Když už jsem nedopla bundu, kterou jsem před týdnem zapnula bez problémů, tlačily mě džíny a malé mi byly už pomalu i ponožky, změnila jsem svůj pohled na život. Protože nastává období, kdy, jak už reklama hlásá, není tak docela vinou žen, že přibírají na váze a zpomaluje se metabolismus, začala jsem bojovat.

Vyrážím, tak jako každý rok, na kolo, kdykoli to jde. Stále ještě ujedu vzdálenost atakující sto kilometrů! Kolo jsem si užívala vždy. Plavu jako celý život a procházky se psem i bez něj patří, když mi to práce umožňuje, k denní rutině. Ujdu dvacet kilometrů jako nic. Tak co dělám špatně?

Jako dítě jsem jedla především to, co jedla má máma. Jenže ta nejedla ryby, syrovou zeleninu, luštěniny apod. Ryby mě naučil jíst už můj první přítel v osmnácti letech, a od té doby je zbožňuji. Časem jsem přišla na to, že fazole, čočka i hrách jsou dokonalou pochoutkou. Dokonce si červenou čočku míchám s běžnou přílohou, jako je třeba rýže nebo brambory. Zeleninu, kterou jsem nejedla, jím nyní s chutí. Například mrkev. Když byla ve školní jídelně, nešla jsem na oběd. Později jsem vynechávala obědy i v jídelně v práci, když se objevila na jídelním lístku. Nyní si v práci krájím kolečka a chroupu ji u počítače místo brambůrků a sladkostí. Zjistila jsem, že mám velkou spotřebu této zeleniny. A všimli si toho i mí spolupracovníci včetně paní vedoucí. Veškerý personál se směje mým talířkům se slovy: „A, Pavla už je zase králík.“ A mně to chutná víc a víc.

Zřídila jsem si v práci takovou malou tajnou posilovnu. Dvě petky místo činek, deka na zemi, a jakmile to jde, stačí pár sklapovaček nebo cviků na posílení. A hned je lepší nálada. A po letech jsem začala mít i hlad! Jím pravidelně, nesmažím, ale dusím a vařím, dokonce si občas dopřeji i tatarák nabitý bílkovinami. Ten, který jsem odmítala s tím, že to je přece syrové maso. A ono mi to, kupodivu, chutná!

Už nyní cítím, že mám malinko pevnější postavu. A bude to zaručeně lepší, vždyť jsem začala před pár týdny. Už se těším na další svůj článek, kde snad budou fotky „před“ a „po“. Tak moc si věřím. A těší mě, když mi říkají známí, že mě viděli někde na ulici.

„Chtěla jsem tě pozdravit, ale tak rychle jsi kolem mě proběhla, že jsem to nestihla,“ řekla mi minule kolegyně z práce. No, to potěší.

Tak si říkám, že nezáleží na tom kdy, ale aby se člověk zdravě naštval a šel do sebe. Už mám objednané i činky, abych nemusela cvičit s petkami, a doplnila jsem jídelníček malinko o proteiny. Zjistila jsem totiž, že skvěle zasytí, když přijde chuť, a po sportu jsou dobré, aby člověk nehubl na úkor svalů. V přírodě jsem si našla zastavení na kole, kde se dá udělat pár sklapovaček, a jet zase dál. A jsem daleko spokojenější, nejsem tak unavená, a ač mám často mnoho dvanáctihodinových nočních směn po sobě, mám jako by energii navíc. To za to stojí. A stačí si jen uvědomit, jaký sýr je top pro udržení postavy a o jaký se ráda připravím. Stejné to je i s jogurty.

Tak jsem vlastně začala jíst i tvarůžky. Od mala jsem je odmítala zkusit a šklebila jsem se při pohledu na ně. Nyní, když jsem zjistila, že ze sýrů mají vlastně nejvíc bílkovin a jsou téměř bez tuku, jsem se odhodlala je zkusit. Proč jsem je vlastně nejedla? No, nechápu.

Svůj příběh píšu ne pro chlubení, ale proto, že třeba dá odvahu ženám v mém věku, aby také začaly. Na mně to zatím není vidět, jsem na začátku, ale už nyní jsem šťastnější, pohyblivější a veselejší.

Tak hodně sil a začněte!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10