Ano, i dnes si ráda zajedu na dovolenou někam do hor, lesů a strání. Vždy se ale ráda vracím zpět do města, kde mám vše blízko, dostupné a bez větších potíží dosažitelné.

Když jsem se do Prahy přistěhovala, neznala jsem zde nikoho. Na druhém konci města sice bydlí má teta, tu jsem ale od svých školních let neviděla. Znala jsem cestu do práce a z práce a volný čas jsem vyplňovala procházkami po staré Praze. Jednou jsem si přečetla vývěsku někde na ulici, že se otevírá nový kurz aerobiku v blízkosti mého nového bydliště. Cena byla na Prahu nízká. Napadlo mě, že zatočím s kily, která každou ženu včetně mě trápí, dostanu se do kolektivu a v podobném kurzu mohu také najít novou kamarádku. Hodiny, v kterých cvičení probíhalo, mi vyhovovaly a korespondovaly s mou pracovní dobou, a proto jsem se do kurzu přihlásila.

Na první hodinu jsem šla s jistou dávkou nervozity. Aerobik jsem kdysi cvičila, ale za poslední roky jsem tak trochu z pohybových aktivit vypadla. Administrativní práce, které jsem se věnovala, neskýtala moc možností k pohybu, a věnovat se sportu individuálně, na to jsem začala být líná.

Přivítala mě menší tělocvična a milá tvář cvičitelky. Brzy jsem získala jistotu a začala se na hodiny těšit. S jistotou přišly i kamarádky a jedno malé překvapení.

Na druhou hodinu cvičení přišel nový klient. Byl jím muž o něco starší, než jsem já. Do té chvíle jsem věkově patřila ve svých čtyřiceti letech k nejstarším účastnicím kurzu. Arnošt, tak se nový klient jmenoval, vstoupil do tělocvičny a přivítal ho hurónský výbuch smíchu. Muž s bříškem vkráčel na parket v zářivě žlutém trikotu s proužky, vyzbrojen stejně žlutou čelenkou. Rozhlédla jsem se, protože jsem si v prvním okamžiku myslela, že někde musí být umístěna skrytá kamera. Působil tak nesportovně a navíc to byl muž. Nemohlo být pochyb, že se ocitl v tělocvičně jen omylem, nebo jeho existence byla výplodem mozku režiséra. Neocitl. Jeho vstup do tělocvičny narežíroval sám život. Arnošt si také přečetl vývěsku.

„No, a na ní stálo – Přijďte v hojném počtu, vítáni jsou všichni,“ vyprávěl mi už u kávy v malém bistru, které bylo nedaleko tělocvičny. Bylo mi ho prostě líto. V tělocvičně nestíhal ani prvních pár taktů. Zatímco my ostatní jsme se teprve rozcvičovaly, on už funěl z posledního. Jak hudba nabírala na rychlosti, vypadl z tempa úplně. Nakonec to vzdal a zbytek hodiny jen bezradně sledoval, jak se my ženy vlníme v rytmu hudby.

„A to jsi nevěděl, že aerobic je spíše pro ženy?“ zeptala jsem se s lítostí.

„Nevěděl jsem vůbec, co to je. Bylo tam jen, že se to cvičí a je to pro všechny.“ Mžoural na mě svýma maličkýma očkama. Vzpomněla jsem si, jak bezradně se tvářil, když hodina skončila a my ženy jsme se rozutekly do jediné šatny, která tam byla. Stál tam v tom odporně žlutém trikotu a zřejmě nevěděl, kde se má převléci. Nakonec na něj natáhl kalhoty a bundu a chtěl jít tam, odkud přišel. A tak jsem ho já, ženská, pozvala na to kafe.

Z Arnošta se vyklubal strašně hodný a na první pohled nepraktický chlap. Do Prahy přišel teprve nedávno za prací. Pocházel z maličké vesničky někde v jižních Čechách, kde zůstal po smrti rodičů žít už jen jeho bratr. V Praze si připadal ztracený, a proto prostě přišel do kurzu. Myslel si, stejně jako já, že tam najde nové kamarády, a vůbec netušil, že se setká s partou žen, které byly většinou mnohem mladší, než on. Byl ale tak hodný, že jsme se začali vídávat častěji. V aerobiku se už neukázal, ale čekával na mě na jeho konci před budovou, aby mě doprovodil domů, nebo jsme šli někam na procházku. Pomalu jsem ho, jako rozená měšťanda, učila poznávat velkoměsto.

Ze začátku byl civilizací téměř nedotčený. Neuměl s počítačem, hovořil slušně a v ruchu velkoměsta byl strašlivě neohrabaný. I samotný semafor znamenal pro něj výdobytek nejmodernější technologie, kterou dosud nepoznal. Cesta výtahem, na eskalátoru nebo jízda metrem ho stály mnoho úsilí. Stejné to bylo i v kuchyni. Jak jsem brzy zjistila, jeho kuchařské umění končilo akcí ohřevu konzervy, kdy mu jednou shořela utěrka, podruhé ubrus a potřetí se opařil tak, že měl zafačovanou ruku téměř celý měsíc. A tak jsem se ho ujala. Navštěvovala ho, vařila mu, trávila s ním víc a víc času. Až teprve nyní jsem zjistila, že jsou i věci, které mu jdou a na které je i on šikovný. Jednou mi pomohl vymalovat byt, podruhé opravil elektrickou zásuvku, pak zase přimontoval poličku na zeď, a jindy mi vyprávěl o svém domově, o zvířatech a políčku za domem, kde bydlel. Začala jsem se s ním cítit dobře. Nebyl to floutek, který chtěl jen ženskou využít. Byl pozorný, nosil mi kytky, kupoval malé dárečky. Nikdy nezapomněl předtím, než ke mně šel, stavit se do obchodu a přinést třeba jen rajče a nějaký salám, abych náhodou neměla hlad, když jsem dělala v práci přesčas. A hlavně se sžíval s městem. U mě přijímal soukromé hodiny na počítači, protože jsem se nemohla dívat na to, jak s počítačem a internetem zápasí. A protože byl inteligentní, brzy už vypadal jako „skoroměstský“ člověk.

V létě mě pozval na vesnici, kde vyrůstal. Poznala jsem jeho bratra a ve velkém domě na vesnici jsem strávila týden dovolené. Chodili jsme spolu po polích, máčeli nohy v řece, plavali v místním rybníku a Arnošt mě učil řídit traktor. Najednou jsem byla ráda, že se tenkrát přihlásil do toho kurzu aerobiku. Bez aerobiku bych ho nepoznala. Ač jsme staří na nějakou velkou romantickou lásku, neplánujeme už děti – já mám dcery dospělé a on nějak děti nestihl, můžeme si přece užít zbytek života společně, jen tak, v pohodě, bez starostí. Vím, že Arnošt je hodný člověk, a vůbec mi nevadí, že vyrůstal na vesnici. Naopak, nepochytil zlé chování a není vypočítavý a zištný jako většina chlapů, kteří vyrostli ve městě. I kdyby měl poslední rohlík, rozdělí se o něj s druhým a nikdy nemyslí jen sám na sebe.

Začali jsme spolu chodit na bazén, v zimně na lyže a je nám prostě obyčejně fajn.

A když se mě někdo zeptá, kde jsem Arnošta potkala, jen s úsměvem odpovím: „Omylem se vyskytl na aerobiku…“

 čtenářka

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10