Noční cyklovýlet

Byla jsem se ten den projet s kamarádem na kole. Jarek, můj kamarád, bydlí víc než dvacet kilometrů od našeho města a vlastní krátkosrstého německého ohaře Arnyho. Arny s ním běhá vedle kola i velmi dlouhé trasy.

Oba to jsou velcí sportovci, a tak navrhl, že vezme svého psa s sebou. Souhlasila jsem a rozhodla se, že vezmu svého malého křížence Bena taky. Ben to má jednodušší, vozí se totiž v košíku na kole. Ten den bylo teplo, a tak jsme si brzy sedli u nás ve městě do parku a povídali jsme si. Když se Jarek chystal domů, napadlo mě, že ho doprovodím. Jedeme si to oklikou kolem řeky po cyklostezce, blíží se večer, když mě napadne: „Jarku, mám cestou, tak patnáct kilometrů od našeho města, známé. Co kdybych tě doprovodila tak daleko a stavila se k nim na kafe?„ Jarek můj nápad uvítal a já volala známým. Už jsou na to zvyklí. Bydlí tak šikovně kousek od cyklostezky, kterou často projíždím. Dokonce mám doma ještě půjčenou mikinu, když jsem se k nim jednou stavila a pak mi byla zima. Přátelé souhlasili, tak jsme se dali s Jarkem na cestu: kamarád a já na kole, Ben štěkající v košíku na nosiči a Arny běžící vedle Jarkova kola. No řekněte, takové společenství se jen tak na cyklostezce nepotká.

noční cyklovýlet S kamarádem jsme se rozloučili a já zajela k přátelům. Poseděli jsme, vypili kávu, popovídali. Ještě mi nabízeli na ochutnání dobré víno. Odmítla jsem, že jsem řidič. Domů jsem se vracela až za tmy. Další mikinu ani svetr jsem si půjčit už nechtěla, a tak mi byla pořádná zima. Chvilku jsem litovala, že jsem odmítla nabízené víno. Najednou vidím u cesty majáček policejního auta. Jela jsem na své staré esce, na které se mi dobře jezdí. Je to ale historický kus a vepředu má ještě dynamo. Vzadu používám blikačku, kterou ale pravidelně zapomínám doma, a tak je vlastně vzadu kolo permanentně neosvětleno. Dynamo jsem také nezapnula, protože, jak jistě víte, jede se hůř a dynamo nepříjemně hvízdá. Majáček jsem viděla a viděla jsem i dva policisty šetřící něco na krajnici s neukázněným řidičem. Ani mě nenapadlo slézt z kola, frčím si to na své neosvětlené esce, Ben se rozhlíží vzadu v košíku po okolí. Musím podotknout, že Ben, aby lépe viděl, v košíku za jízdy vždy stojí. Zprvu, když byl mladší, občas v zatáčce vypadl. S přibývajícím věkem ale bravurně zvládá každou zatáčku a cyklovýlety se mu líbí. Jela jsem po hlavní rušné silnici. Míjím policisty. První na mě zůstal civět. Pak řekl: „Slečno nebo mladá paní, nesvítí vám světlo!“ Ihned ho doplnil jeho kolega: „Ty vo.., ani vzadu!“ Do toho se rozštěkal Ben. Myslím si: „To ještě nevíte, že mi nabízeli víno.“ Pak klidně pravím: „Já vím, blikačku jsem zapomněla doma,“ a hloupě se uculuji, jako bych skutečně před jízdou pila. Tak mi páni policisté dali dobrou radu, ať jedu po chodníku. To ještě nevěděli, kam jedu. Když jsem jim sdělila, že se takto neosvětlená se psem v koši na nosiči řítím uprostřed noci do patnáct kilometrů vzdáleného města, asi zapochybovali o mém duševním zdraví. Ještě jsem klidně dodala, že brzy bude cesta pokračovat kolem rybníků, kde žádný chodník není. Je to místo tragických dopravních nehod a není radno se zde vyskytovat na kole nebo pěšky ani přes den.

Přesto mi pánové poradili, ať jedu po cyklostezce, po které jsem vlastně přijela. „Ale to je mnohem dál…“, řekla jsem. Policisté se dívali jeden na druhého, Ben štěkal a mně byla víc a víc zima. A tak jsem jen mávla rukou, pronesla: „Já si nějak poradím,“ nechala jsem pány policisty svému osudu a sama jsem pokračovala na neosvětleném kole dál po silnici. Prostě jsem jim zdrhla!

Zdárně jsem absolvovala úsek kolem rybníků a za ním odbočila na boční cesty. Znám tudy uličky, kterými se dostanu až domů. Je to trošku dál, ale bezpečnější, než jet po hlavní rušné silnici. To jsem si aspoň myslela. Projíždím uličky mezi zahrádkami, kudy jezdívám dost často přes den, lampa zde žádná nesvítí. A tak jsem zapnula i své historické dynamo. Drkotám zuby, dynamo hvízdá, pes zapomněl v té černočerné noci štěkat. Odbočím uličkou a zjistím, že jsem měla ještě kousek jet. „Už se nevracím!“, poroučím si. A tak jsem jela úplně jinou cestou, než jsem měla v plánu. Ocitla jsem se v polích za městem. Horečnatě šlapu do pedálů, abych se oklikou dostala do nejnebezpečnější čtvrti našeho města. Třesu se, ani nevím, jestli víc strachy, nebo zimou. Ale dorazila jsem bez úhony až k našemu paneláku. Jakpak by ne, když všichni už spali? Vytahuji klíče a nevěřícně pozoruji ten od našeho vchodu. Nevím, co jsem dělala, ale klíč je úplně ohnutý. Co teď? To už volali známí, jestli jsem v pořádku dojela. Tak jim vyprávím, jak jsem potkala policejní hlídku a jak tu teď stojím s ohnutým klíčem u vchodu. Zvonit na někoho uprostřed noci si netroufnu. „Tak se vrať a přespíš u nás,“ napadlo kamarádku, která nikdy neujela na kole ani kilometr. Nevěřím vlastním uším. Už se vidím, jak jedu patnáct kilometrů v noci zpět, míjím udivené policisty, pes štěká, kolo hvízdá a mně vzadu opět chybí blikačka. Nezbylo mi nic jiného, než jít na vzdálenější hřiště, najít si kámen a pomaličku klíč vyrovnat. Klepu si takto kamenem do klíče, doufám, že nevzbudím noční spáče… S námahou jsem napasovala klíč do dveří, odemknu a vejdu. Uklidím kolo do kolovny a zahlédnu, že druhý vchod paneláku zůstal otevřený. To jsem si mohla ušetřit pracné rovnání klíče!

Rychlá sprcha, psovi umyji tlapky a usínám, ani nevím jak. Už se těším na další noční dobrodružství…

PS: Arnyho mám jen na zimní fotce, tak ho tak přikládám…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete