Nová nájemnice

Dům na Rafandě je na nohou. Ze stěhovacího vozu vykládají nábytek. Patří štíhlé ženě v brýlích s nemluvnětem na rukou. Přihlížející matróny odhadují finanční situaci nové nájemnice: není to úplně nové, ale ani dostatečně staré, aby bylo čemu se obdivovat.

Exoticky vyhlížející přítel rozpačité maminky, pěkně oblečený student z Blízkého Východu, se snaží pomáhat stěhovákům. Ti ale nemají mnoho práce se skrovným majetečkem. Brzy je poskládaný v bytě IV. kategorie, který matce s dítětem musí stačit.

Ála je knihovnice. Má vzdělání a jemné způsoby. Tím spíš na Rafandě nemohou pochopit, proč si pořídila nemanželské děcko a o pár let mladšího přičmoudlého přítele. Svým sociálním postavením se do zdejšího činžáku hodí. Všem tu ale svou výjimečností jde na nervy. A dávají jí to od začátku najevo. Sousedka Stehlíková licoměrně obdivuje bělostnou pleť a světlé vlásky její holčičky. „Ona není po tatínkovi, že?“ dotazuje se bez obalu.

„Právě že je,“ povzdychne si Ála. „Umřel na rychlou tuberkulózu. Bojím se o ni, je taky taková křehká…“

„A že jste si nenašla pořádnýho zdravýho chlapa?“ doráží Stehlíková.

Bezbranné Áliny oči na ni ulekaně pohlédnou. Pak řekne upřímně: „Byla jsem šťastná, že mě někdo má rád!“ Myslela si, že tím útočnou ženu odzbrojí. Ale chyba lávky!

Že by měl být náhradní tatínek ten černej Róm, co pomáhal se stěhováním?

„Karim je Arab, a je to můj nejlepší kamarád,“ hájí přítele Ála. „Po studiích se vrátí domů k rodičům.“

„No jen aby!“ výhružně prohlásila paní Stehlíková a šla informovat sousedky o tom, co se dozvěděla.

Student přichází nahoru po schodech, slyšel část rozmluvy obou žen. Zasvítil na babku bělostnými zuby: „Já, paní, Álu moc a moc miluje!“ Směje se od ucha k uchu.

Ála na něj káravě pohlédla. Karim jí konejšivě položil ruku  na rameno: „Ty, Álo, mluvíš k té ženě moc pravdu! Ona není hodná! Ty – neupusť ji k tělu!“

„Prosím tě – ona jediná odsud se se mnou baví…“ stěžuje si mladá matka trpce.

Karim chová dítě, Ála vybaluje  nákupy a chystá večeři. Zeleninovou polévku pro děcko, sendviče pro ně dva. Pak spolu Bětku vykoupou a uloží.

Mladík si odmítá vzít peníze za nákup. „Jim s tebou, s tebou učíme se česky,“ prohlásí rezolutně. „A můj otec je velmi bohatý,“ dodá ještě.

Opravdu má Álu velice rád. Ona a Bětuška mu nahrazují vzdálenou rodinu. Ale od začátku je mezi nimi jasno. Až se Karim vrátí domů, ožení se s dívkou, kterou mu určil otec… i když… možná by se s tím  něco dělat dalo…

Karim samozřejmě ví, že není hanba přivézt si z Evropy světlovlasou ženu. Naopak! Ale dítě musí být potomek rodu. Co – dítě – kluk to musí být! Holka není nic! Dovede si představit, co by u nich Álu s Bětkou čekalo!

Jeho milovaná matka – ta v tom umí chodit! Otec je pochopitelně hlava rodiny a všichni ho respektují. Ale máma je krk, co s tou hlavou kroutí.

… Otec dělá všechno, co chce maminka, ale nemá o tom tušení… máma tomuto umění potají učí i obě mladší sestry – a úspěšně! Ať je táta provdá za koho bude chtít, holky se neztratí…

Zato Ála! Přímočará, bez špetky diplomacie! Oči by si u nich vyplakala! Karim musí mít rozum. Jedno ví určitě: bude Ále pomáhat i z domova, a nikdy ji ani na tu dálku neopustí!

Paní Stehlíková nemá tušení o Karimových plánech a starostech. Ale s velkou přesností zaznamenává studentovy návštěvy u Ály i jeho pozdní návraty na kolej. Tváří se mateřsky, když domlouvá Ále:

„Paní magistro, myslete přece na budoucnost svýho dítěte! Když už nemůžete bejt bez chlapa, najděte si aspoň pořádnýho člověka!“

Ála na to řekla dopáleně: "Paní Stehlíková, do toho mi nemluvte! Kdybych se měla zbavovat opravdových přátel a čekat, až potkám člověka podle vašich představ, nedočkala bych se při své smůle ani mužského, ani dítěte až do smrti!“

Paní Stehlíková okamžitě kvapí rozhlásit tenhle fakt po domě. Je to halt chudinka, tahle magistra!

Ála o tom nemá ani zdání. Říká si ovšem, že se jí paní Stehlíková nějak moc plete do soukromí. Na druhé straně: kdo jiný tady v domě jí řekne upřímné slovo! Ona to s ní sousedka dobře myslí…

Ale nebylo to tak! Ála s úžasem zjišťuje, že polovina domu už jí ani neodpovídá na pozdrav. Osmdesátiletá paní Chmelová, co s ní bydlí ve stejné chodbě, ji provokativně oslovuje slečno, když jí vytýká špatně vydrhnuté schody či zapomenuté čmouhy na okně. A co že to dítě v noci tak křičelo? To ho chce utrápit, aby byla volná?

Ála za sebou mlčky zavřela dveře bytu a pak se žalostně rozplakala. Bětuška ji ze své postýlky vážně pozoruje.

Po další Karimově návštěvě křičí paní Chmelová na chodbě, že tady není žádný veřejný dům, oni že jsou slušný barák.

Ála si neví rady. U nebožky tety i na pracovišti si zvykla na laskavé, vstřícné lidi – a tady najednou takový kolektivní komplot proti ní! Co jim udělala?

Jen paní Stehlíková ji navštěvuje každý den a radí, co s domácností, co s dítětem. Ála je vděčná a ochotná spolknout i leckteré štiplavé slůvko.

Snad kdyby paní Stehlíková nezůstávala tak dlouho do večera… Povídá hodinu, povídá dvě, loučí se, bere za kliku, pak ji pouští, vrací se k Ále. Ta drží Bětušku, chce ji koupat a uložit, ale nemůže za dveře pro vaničku, nemůže si nic připravit. Protože paní Stehlíková ji přibíjí k podlaze přívalem svých slov, vzpomínek a ponaučení. A Karim dnes nepřijde, nezbaví jí té ženy…

Bětuška je mrzutá, chvílemi i poplakává. Zoufalá Ála přestává vnímat paní Stehlíkovou a utěšuje dítě. Ale sousedka se dostala do varu. Zapomněla, že už dvakrát chtěla odejít. Vždyť Álu ještě neseznámila s tím, co o ní teď lidé povídají!

Chrlí to ze sebe a nakonec uhodí na zděšenou Álu: „Jak dlouho se ještě chcete tahat s tím Arabem? Copak nemůžete najít děcku pořádnýho tátu? To chcete, aby vás celej dům pořád pomlouval?“

Ála ztuhla. Už si nemůže nic zastírat. Do její domácnosti vstoupil zlý člověk. Bože, myslí si, musím jí říct, ať jde pryč… ale jak?

Vtom se stalo něco naprosto nečekaného Bětka, která dosud nikdy nepromluvila na cizího člověka, zvedla hlavičku z máminých prsou a otočila ji směrem k paní Stehlíkové. Pustila se mámy a pravačkou začala energicky mávat na rozloučenou. Ústka vzdorně vyrážejí: „Pá, pá, pá, pá!“ Očka dítěte zůstávají vážná.

Zato Ála se usmála. Vítězně. Její dosud dobré modré oči zešedly, jako se zatahuje obloha před bouří. Mlčí.

„I ty jedna,“ hrozí žertem paní Stehlíková na malou. „Tak ty mě vyhazuješ?“

"Má víc rozumu než my, paní Stehlíková,“ řekla Ála rozhodně. „Dávno už měla jít spát. Dobrou noc, paní Stehlíková!“

Sousedka kvapně vyšla na chodbu a rázně za sebou zavřela dveře.

Ála vděčně přivinula dítě k sobě a líbá hebounké vlásky. „Děkuji ti, ty moje zlato,“ šeptá jí do ouška. Dítě moudře kouká na mámu, rozumí.

Ála si v té chvíli uvědomila, že pokud má Bětušku, nikdy nebude sama. Zaplavil ji pocit štěstí.