O rybářích a zlatých rybkách

Určitě tu pohádku budete znát. O tom, kterak rybář chodil k vodě a rozhazoval své sítě, a to až do chvíle, kdy chytil kouzelnou zlatou rybku. Nechal se jí, jak známo, umluvit a pustil ji zpět na svobodu v očekávání toho, že tato dodrží dané slovo a vyplní mu vše, co si přeje.

A rybka mu skutečně splnila jeho první vyřčené přání. Jenže rybář to vzápětí doma pěkně nepěkně schytal; že prý měl žádat daleko více. A byl šupem poslán k vodě, aby to z rybky vymámil. A pak znovu a znovu a znovu… Chodil, ač věru nerad, k vodě a rybka plnila a plnila. Jenže znáte to… Ženská neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. A tak byla rybářova žena navzdory rostoucímu rodinnému jmění stále nespokojená, ba snad dokonce stále nespokojenější a nespokojenější. A chtěla víc a víc a ještě víc…

A dobře víte, jak to dopadlo. Nakonec zlaté rybce došla trpělivost a rybář se ženou opět vše pozbyli a nezbylo jim nic než oči pro pláč.

A jaké poučení si z této pohádky vzali Češi?

Vůbec žádné.

Vždyť kolik už jenom bylo, je a bude v našich řadách těch, kdo se obrátili, obracejí a budou obracet na banky a podobné instituce, ony zlaté rybky, se žádostmi o půjčku, aby si mohli dopřát to, na co nemají! Jenže pak jim to už nepřipadalo, nepřipadá a nebude připadat dost dobré a tak žádali, žádají a zřejmě budou žádat i nadále. Přesně podle přísloví, že čím více statků máme, tím více jich žádáme.