Myslím si, že to, co nás na začátku spojovalo, nás nyní rozděluje. Vzpomeňte si na počátek covidové pandemie. Bylo jaro stejně jako nyní, a i u nás propukla ona zlá nemoc. Měli jsme z ní strach, ne že ne, podobně, jako možná nyní. Začali jsme si šít roušky, které nám vláda slibovala, ale nedala nám je. Ti, co měli šicí stroj a uměli šít, se dali do práce. S nadšením rozdávali své výtvory těm, kteří šít neuměli a nedokázali si roušku jinak sehnat. Na mnoha místech vznikly tzv. rouškovníky, místa, kde si je lidé mohli zdarma „utrhnout“. Večer co večer jsme vycházeli na balkony a vykláněli jsme se z oken, abychom tleskali zdravotníkům. Někteří koncertovali pro druhé z balkonů. Zpívalo se, lidé si druhých vážili.

Nyní máme opět jaro, příroda se probouzí. Mnozí z nás si nemocí prošli, mnohým vzala blízké, známé, práci, ideály. Vláda nám zavřela okresy a znemožnila setkávat se s rodinou. Dceru mám v jednom okrese, druhou v jiném, ani jednu v tom, kde žiji. Neviděla jsem je, už si ani nepamatuji. Slýchám je jen v telefonu. A to mohu být ráda. I dnes žijí důchodci, kteří nemají ani telefon. Někdy mě napadá, jestli se ještě někdy uvidíme tváří v tvář. Jestli nám to vláda dovolí. Stejně tak, jako to ostříhat se, koupit si nové kalhoty, obout si nové boty. Kdo ví?

Nedávno jsem se vypravila do oblíbeného psího salonu. Dávám tam stříhat svou fenku. Naposledy jsem ji tam nechala stříhat před zimou. Paní mi řekla, že ji nebude tolik stříhat, mají udeřit totiž mrazy. Měla pravdu. Eimi v záplavách sněhu a při minusových teplotách kožíšek uvítala. Nyní ale už skutečně vypadá jako huňatý mop na podlahu, nejde ani pořádně vidět, kde má oči a kde zadeček. Bylo nutné ji ostříhat. Přede mnou byl jeden jediný zákazník. Nechal si ostříhat pudla, a tak jsem počkala. Jakmile ale paní pudla dostříhala, vytočil muž policii a obsluhu salonu udal za nepovolené stříhání psů. Ano, nyní jsou i psí salony z úřední moci zavřeny. Jako by snad kontakt obsluhy a psa mohl člověka nějak ohrozit.

Policie dorazila, věc prošetřila, musela nebohé paní udělit pořádkovou pokutu. Majitel pudla totiž dohlížel, jestli si plní svou práci. „Vás já už nikdy neobsloužím,“ pronesla pak paní směrem k nepovedenému zákazníkovi.

„Mně to je fuk, psa už mám ostříhaného,“ odpověděl ten práskač, řečeno ještě slušně. Opravdu nevidím nic hrdinského na tom udávat paní, co stříhá psy. Beru to, když někdo otevře hospodu, kde sedí dvacet lidí bez roušek. Ale omezovat chlupáče? Eimi zůstala neostříhaná. Teď si marně lámu hlavu, jestli se ji mám sama pokusit střihnout. Že bych při jednom vzala i sebe? Má hlava už také dlouho marně volá po kadeřnických službách.

A to není vše. Minule jsem se vracela z nákupu. Po onkologické léčbě se mi hrozně zle dýchá. Zadýchávám se i doma cestou na toaletu. Nyní je to pro mě ale skutečný trest. Dcery mi nesmí nakoupit, když žijí v jiném okrese. Musím si čas od času dojet na nákup. Jsem ženská před osmdesátkou, a tak mi každý metr dělá obtíž, zvláště nyní, když nařídili respirátory i na ulici. Dodržuji to, jako stará generace si nedovolím nařízení porušovat. Jednou jsem ovšem na ulici zkolabovala. Brýle se mi mlží, dech krátí, v nohách už nemám takovou sílu. Tak právě tehdy, když jsem vystoupila z tramvaje a myslela si, že v okolí není ani živáček, jsem si respirátor malinko posunula pod nos, abych se mohla nadechnout. V té chvíli se odněkud přihnal dědek tak v mých letech. Zuřivě mával kolem sebe holí, že jsem měla pocit, že mě s ní přetáhne po hřbetě. A začal nadávat na celé kolo, že kvůli mně umře, že jsem nezodpovědná a zavolá na mě četnictvo. V tu chvíli ale přijela tramvaj a vyplivla na chodník další várku cestujících. Naštěstí se mě všichni zastali.

Druhý den jsem šla na kontrolu na imunologii. Napíšu jen toto: Pan doktor mi vynadal, že k němu do ordinace vstupuji s respirátorem. Já, ženská po onkologické nemoci! „Vy nevíte, že je to vše o imunitě? Žádný respirátor vás od nemoci neochrání, pokud nemáte v pořádku imunitu.“

Víc psát radši nebudu, abych nepobouřila lidi s jiným názorem. Pravdou ale je, že nás nemoc nyní skutečně rozděluje. Od chvíle, kdy někdo smí a někdo nemůže, jsme k sobě naopak horší, než možná před nemocí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10