Od hádek o hračky k respektu: Jak se děti učí žít s ostatními

Tam, kde se ale potkává více dětí se stejnými potřebami, dříve či později přirozeně dojde ke střetu zájmů. Kdo by to neznal: dvě děti, jedno autíčko. Křik, slzičky a rychlý zásah dospělého, který hračku zabaví nebo určí viníka. Ve Sto skupin ale věří, že takový dětský konflikt není chyba ani selhání. Je to naopak obrovská příležitost k učení a nezbytná součást velkého sociálního tréninku.

Děti se nehádají naschvál. Za jejich chováním stojí přirozený vývoj a zrání mozku. V batolecím a předškolním věku dochází ke sporům z několika naprosto přirozených důvodů. Děti mají v tomto věku přirozeně menší schopnost empatie a teprve se učí vnímat pohled někoho jiného. Svoje oblíbené věci vnímají téměř jako prodloužení sebe sama. A často jim chybí dostatečná slovní zásoba, aby dokázaly v klidu vyjádřit, co přesně potřebují nebo co jim vadí. Frustrace pak snadno přejde ve fyzickou reakci.

Tradiční výchovný přístup často staví dospělého do role policisty, který spor rychle rozsekne, rozdá tresty a přiměje děti k nucené omluvě. Sto skupin se ale vyhýbá praktikám, které by mohly negativně ovlivnit zdravé sebevědomí dětí. Místo zákazů a trestů pracuje s přirozenými důsledky a vnímá skutečné potřeby dětí.

Když například dítě hodí kostku, neodvádíme ho za trest pryč. Situaci v klidu, ale pevně zastavíme: Kostkou se nehází, to bolí. Kostky jsou na stavění. S dítětem pak hledáme bezpečnou cestu, jak jeho potřebu naplnit. Nebo nabídneme alternativu: Vidím, že máš velkou chuť házet. Vezmeme si pěnové míčky a zkusíme se trefovat tady do koše. Dítě tak narazí na jasnou hranici, ale zároveň cítí, že ho chápeme a jeho potřeba není ignorována.

Místo aby průvodci spor vyřešili za děti, moderují jejich komunikaci a podporují je v hledání řešení, které bude fungovat pro obě strany. Když pak situaci úspěšně zvládnou, záměrně je neodměňují samolepkami ani přehnaným potleskem. Místo toho jednoduše a věcně popíšou, co se povedlo. „Koukám, že jste se dokázali o to autíčko prostřídat a vyřešili jste to úplně sami. Je to teď lepší, když si hrajete oba?“ Tím dětem pomáhají uvědomit si vlastní úspěch a postupně v nich budují pevný vnitřní kompas.

Nejlepší učení přichází samo, ve chvíli, kdy se něco stane. Když se děti pohádají o hračku, průvodci nezasahují hned s hotovým řešením, ale spíše navrhnou: „Co myslíš, jak to jde vyřešit? Co bys řekl kamarádovi?“

Děti se také učí komunikovat bez obviňování prostřednictvím takzvaných já-sdělení, tedy formulací jako „Cítím se…“, „Chtěl bych…“ nebo „Vadí mi…”. Důležitou roli hraje i volná hra. Zatímco si dospělí občas myslí, že si děti jen tak hrají, ve skutečnosti probíhá přirozené objevování toho, jak funguje svět kolem nás a vztahy v něm. Bez neustálých zásahů shora se děti v rámci volné hry samy učí rozdělovat si role, vyjednávat o pravidlech, dělat první nelehké kompromisy a zkoušet, kde narazí na hranici druhého.

Těžko můžeme po dětech chtít, aby spolu mluvily klidně, s respektem a férově, pokud by viděly, že my sami to neděláme.

Být dobrým vzorem přitom neznamená hrát si na dokonalé a neomylné bytosti. Klíčové je, co uděláme potom, když šlápneme vedle. Když jako průvodci něco pokazíme, jdeme za dítětem, rodičem nebo kolegou a upřímně řekneme: „Omlouvám se, tohle se mi nepovedlo.“ Tímto zdánlivě prostým gestem učíme děti té vůbec nejdůležitější sociální dovednosti, převzetí odpovědnosti za své vlastní činy.

Sociální dovednosti se nedají naučit z učebnice ani z poučování. Děti se učí pozorováním každodenních reakcí dospělých, napodobováním a přímým kontaktem s ostatními. 

Konflikty z pískoviště nebo herny jsou pak pro děti jen bezpečným trenažérem. Pokud v nich děti nenecháme samotné a situací je provedeme s respektem, naučíme je zdravě komunikovat, respektovat hranice druhých a stát si pevně za těmi svými.

Zdroj: Sto skupin