Odcházení

Karel sedí ve smuteční síni a smutně zírá na rakev, která pomalu mizí. A s ní i Nikola. Už jí neřekne to, co jí chtěl, a měl, dávno říct. Už ji vlastně nikdy neuvidí. Nezaslechne její zvonivý smích, který patřil jen k ní. Byl tak nakažlivý. Vždy, když se smála, bylo to, jako by se kutálely korálky. Maličké skleněné korálky, co nádech, to další a další cinkání…

Už si ani nepamatuje, jak se tenkrát seznámili. Vzpomíná si jen, že tehdy slyšel nejdřív ten smích, až pak viděl tu, která ten nakažlivý zvuk vydávala. Blonďatá mladá žena houpala na houpačkách dva kluky, evidentně dvojčata. Smála se s nimi jako malá a jeho moc přitahovala. A tak ji oslovil. Pak už si vzpomíná jen, jak spolu seděli večer v útulné kavárně. Marek a Pavlík, Nikolini kluci, už dávno spali ve svých postýlkách. Hlídala je babička. A on si uvědomil, že by s touto ženou chtěl strávit víc, než jen pár okamžiků. Byla sice silnější, než ty, které se mu běžně líbily, něčím ho ale přitahovala. Už druhý den vše zkazil, když se na ni vrhl.

odcházení Žádné namlouvání, šel rovnou k věci. S odporem ho odstrčila. „Ty si myslíš, že jsem nějaká běhna?“, ptala se vyčítavě. Karel, zvyklý na to, že žádná neodolá, byl rozladěný. Nejsou přece už malí? Na co ty okolky? Tenkrát si uvědomil, že je jiná než ty, které měl před ní. Karel, sám hodně podsaditý, až obézní, rozvedený, se čtyřmi potomky, z nichž ani jednoho nevychovával, dosud potkával holky, s kterými strávil pár nocí a šel opět dál. Byly krásné, štíhlé a žádoucí, ale nic víc. Nikola byla vdovou a sama se starala o dvojčata, kterým bylo šest, od jejich třetích narozenin. Byla nesmírně vnímavá, veselá a chytrá. A nepatřila mezi holky, které se vyspí s chlapem na první schůzce. To Karla zmátlo. To on, Karel, nikdy vlastně nepoznal. O to víc ho přitahovala. Ale i Nikola měla své sny o štěstí. Jistě se nebránila dalšímu vztahu. Byly to už tři roky, kdy Honza, její manžel, nečekaně zemřel. A tři roky, které trávila především s kluky, ji hodně poznamenaly. Chybělo jí mužské objetí, pomoc i pocit, že na ní někomu záleží. Ale Karel se ji snažil získat svou hrubostí. Nebyl to člověk, který by ji něžně líbal a vyznával jí lásku.

Chtěl jí dokázat, že on, Karel, je chlap, jak má být. A byl příliš drzý na to, aby v něm Nikola nalezla zalíbení. Přesto se občas viděli, zašli si na procházku. Oba se rádi smáli a měli podobný smysl pro humor. Nikola vzala někdy i kluky. S těmi to Karel uměl. Marek i Pavel si ho ihned oblíbili. Zajeli na hory, do zoo, Nikola si ale držela od Karla odstup. Byl drzý, zvyklý, že dostal každou ženskou sukni. A nedokázal jí říct nic něžného, co k lásce patří. Jako kamarádi si ale skvěle rozuměli. Oba měli pár kilo navíc, vypadali víc jako bratr se sestrou. A zhruba po roce se tak i cítili. Už ji ani nechtěl získat. Uvědomil si její ryzí povahu, jak je vlídná, jemná a hodná. Nechtěl jí ublížit. Vídali se, když jim to oběma vyhovovalo. Občas denně, jindy se celý měsíc neviděli. Nikolu hodně mrzelo, že jí říkal pro její postavu „Méďo“. Zatímco ona měla navíc tak pět kilo, Karel byl hromotluk se 140 kily. Přesto se mu nikdy nesmála. Brala ho jako kamaráda. Naučila se cenit si jeho kladů a přezírat špatné vlastnosti. Brzy zjistila, že není zlý, jen tvrdý k ženám. Ochotně pomohl, když to potřebovala. Trápil ji jen tím, že upozorňoval na její proporce. Našel si pár holek na noc, které byly vyhublé, kost a kůže. Přesto když sám měl trápení, obracel se jen na ni. Svěřovali se jeden druhému, řešili problémy, dělili se o radosti a starosti. Nikdy jí ale nedokázal říct nic z toho, co říkal těm hubeným holkám. Je zval na kávu, platil za ně drinky, zval na diskotéku. Nikole se svěřoval, rozebíral různá témata přes Skype a…vídával se s ní méně a méně.

Ona si také našla přítele, s kterým se po roce rozešla. S Karlem byla ale vždy ve spojení. Volali si, smáli se a ani jeden si ve skutečnosti neuměl představit, že by to mohlo být někdy jinak. Když chtěla Nikola s kluky na dovolenou, ochotně je tam odvezl. Měla zajištěný pobyt na chatě od kamarádky. Půjčila jí klíče, když jela do ciziny, a Nikola se rozhodla strávit tam s kluky celý týden. „Nechceš tam být s námi?“ zeptala se tehdy Karla. „A co bych tam s tebou, Míšo, dělal? Zhubni pár kil a budeš se mi líbit,“ odpověděl neomaleně. Ani si nevšiml, jak se Nikole lesknou oči vztekem i ponížením. „Já se ti nechci líbit. Já mám pár kilo navíc, kdežto ty takových padesát,“ sekla po něm pohledem a dva týdny s ním nepromluvila. Pak se ale opět udobřili. Nikola nechtěla s Karlem chodit, Karel nechtěl chodit s Nikolou. Mezi nimi vzniklo takové pouto, jako by byli sourozenci. A dá se mít něco intimního mezi bratrem a sestrou? Občas, když si vyšli na procházku a procházeli kolem květinářství, ho sice prosívala o bílé růže. „Já mám bílé růže moc ráda. Koupíš mi nějaké?“, špulila pusu jako malé dítě. Kolika holkám, které šly s každým chlapem, kupoval kytky? Kolik holek napájel drinky, hostil v restauracích, nebo jim koupil zmrzlinu? A Nikole neuměl koupit ani tu kytku. Ne, že by tolik stála, jemu se ale zdálo, že by si nějak zadal. Styděl se. „Až budeš mít chlapa, tak ti nějakou koupí,“ řekl. „Já ale nechci chlapa. Chci bílou růži od brášky,“ sklopila oči, ale za chvilku se zase smála. Zářila jako slunce, cinkala nakažlivým smíchem a aby skryla rozpaky, skákala po kachličkách nebo dělala bubliny ze žvýkačky. Byla jako malá sestra. A Karel byl pro ni její velký, tvrdý brácha. „Ty mi neublížíš. Už tě znám. Jsi tvrdý navenek, ale uvnitř jsi zranitelný, jako každý jiný,“ říkala, co si myslí. A on nedokázal říct, co se mu honí hlavou.

Nějakou dobu se pak neviděli, ani o sobě neslyšeli. Kdykoli sedl k počítači, nebyla na Skype k zastižení. A dokonce měla i vypnutý telefon. Když se jí konečně dovolal, cítil obrovské ulehčení. Jako by do jeho žil proudila nová krev. „Nechceš mě přijít navštívit?“ ptala se. „Já, proč?“ Tak dlouho se neviděli, Karel byl u Nikoly doma vlastně jen třikrát v životě. „Jsem nemocná.“ „Ale já se nechci nakazit, Míšo,“ řekl a smál se. „Nenakazíš. Prosím, je to důležité.“ Nechal se přemluvit.

Když mu otevřela, byl hodně překvapený. „No tedy, Míšo, ty jsi ale krásná! Pořádně jsi na sobě zapracovala!“ hvízdl údivem. Tolik se postavou podobala těm štíhlým holkám, které se mu tak líbily. Ty byly ale nestálé, hloupé a povrchní. Tady byla ona, chytrá ženská, která se věnovala svým dětem, domácnosti a byla tak hodná a laskavá…

Nevěděl, jak reagovat, když mu o pár chvil později vyprávěla, že má rakovinu. „Jistě se s tím dá něco dělat, jsi mladá,“ snažil se ji uklidnit. Bylo to divné. Do této chvíle se jí smál, vysmíval se jejím kilům navíc. A teď tu seděl a snažil se říct něco pozitivního. „Nedá. Je moc pozdě,“ vzdychla a on si všiml, jak se zavlnila hladina kávy v hrníčku. Slané slzy z jejích očí napájely hrnek a Karel byl úplně neschopný. Nedokázal ji ani obejmout. Jen seděl, mlčel a další a další dny a týdny ji navštěvoval. Nosil jí ovoce a díval se, jak se z ní pomalu vytrácí život. Hubla mu před očima. Jak rád by jí nyní dal něco ze svých nadbytečných kilogramů. Poslední týdny už byli oba kluci u její maminky. Ta se jich také ujme, až tu nebude. Jednou si položila hlavu na jeho břicho, podívala se mu do očí a řekla: „Bojím se, bráško.“ Pohladil ji po ruce. Bylo mu úzko, když zvedl její útlou ručku ke svým rtům. Byla to první pusa, pusa pro sestřičku. Za pár dní už tu nebyla…

A teď tu sedí, mezi jejími blízkými, a myslí na to, co měl a neřekl. Proč jí nikdy neřekl, co k ní cítí? Marek s Pavlem, její synové, se dáví pláčem. Jsou příliš malí, aby přišli o mámu. Osud je připravil o otce, a teď jim vzal i maminku. Jsou ale už dostatečně velcí na to, aby věděli, co se stalo. Nikolině mámě podklesnou kolena, když se naposledy loučí se svou dcerou. Atmosféra v síni ho dusí. Chvatně položí kytici bílých růží jako odpustek mezi ostatní květinové dary. Tak se jich konečně dočkala. Koupil všechny, které v květinářství měli. Obrovský pugét bílých růží. Proč jí nedal aspoň jednu jedinou, když ještě žila? Proč jí neřekl, co měl říct?

Doma se sesunul na zem. Brečel a brečel tak, jako nikdy jindy. Tak zle mu nebylo ani tenkrát, když pohřbil svého tátu. Vzal mobilní telefon, najel na nahrávky a pustil si to, co si pouštěl tak často, když byl sám: Zvonivý smích jeho Nikoly. Nahrál si ho, že jednou, až dostane odvahu a vyzná jí svou lásku, se přizná i k této nahrávce. Proč mu to tak dlouho trvalo? Proč ji nemohl objímat, líbat a laskat, když byla ještě zdravá? A proč jí, proboha, neřekl, že se mu tak líbí? Jeho zlatá Nikola. Proč jí tolikrát škádlil místo toho, aby jí řekl, jak je pro něj jedinečná, krásná a milovaná?

„Nikolo, já tě moc miluji!“ zařval do ticha a poznal, jak bolí odcházení…

Pája K., čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete