Kdysi jsem jako celkem mladý jinoch pracoval v lesní školce. Lépe řečeno, byl jsem na studiích a potřeboval každou korunu. Bylo před Vánoci a lesníci zase potřebovali každou volnou ruku. A tak jsme to spojili dohromady a já nastoupil jako brigádník ke stromečkům.

Práce ve školce plné stromečků nebyla jednoduchá, ale líbila se mi. Lidé sem přicházeli již s předstihem, aby si vybrali ten svůj stromeček, který jim rozzáří nejkrásnější svátky v roce, Vánoce, protože stromečků byl tenkrát nedostatek. A tak si každý vybral ten svůj, který dostal vizitku a označení. Někdo složil zálohu, jiný si stromeček rovnou celý zaplatil. Přicházely celé rodiny, malé děti věšely na svůj vybraný stromeček obrázky, aby jim ho někdo nepřebral, a už se vytvářela krásná předvánoční atmosféra.

Jednoho dne se přišourala starší žena, už babička, o holi. I ona si chtěla vybrat svůj stromeček, pod kterým přivítá své děti, vnoučata a celou rodinu. Pomalu cupitala ušlapanou uličkou mezi stromky a vybírala takový, který by si, dle jejích slov, mohla dovolit. Nakonec se jí podařilo vybrat malý smrček. Byl malinko křivý a asi ze všech nejmenší. Proto byl zaručeně nejlevnější z celé lesní školky. Paní to ale dle jejích slov stačilo. Složila nízkou zálohu a smutně se odšourala.

Prodej stromečků začal a stromky šly rychle na odbyt. Zbývaly poslední hodiny před uzavřením školky. Postupně z ní zmizely všechny vybrané stromečky. Zbýval tu jen maličký stromeček oné babičky a naopak velký, krásný, ale drahý stromeček. Byla to stříbrná jedlička. Pro někoho byla příliš drahá, jiným by se nevlezla do domácnosti. A tak tu stály jako dva bratři, velký a urostlý strom a maličký křivý smrček. Byla už zima a já se třásl chladem. Přitom jsem se těšil, jak strávím svátky s rodinou. I my měli doma už svůj stromeček, čerstvě ozdobený a vonící celou domácností.

Když jsme měli zavřít, dva stromky tu stále byly. Zajímalo mě, co se s nimi stane.

„No, nikdo si je neodnesl, tak poputují zvířatům, nejspíš někam do zoo,“ řekl smutně můj nadřízený. Bylo mi stromků líto, a nejvíc oné babičky. Přišla sem na vratkých nožkách, podepřená hůlkou, aby udělala radost svým blízkým. Co se s ní asi stalo? Onemocněla, nebo… Své myšlenky jsem nedokončil, nechtěl jsem myslet na nejhorší.

Nakonec jsem se domluvil s majitelem školky, že bych si jeden stromeček vzal. Proč ho nechávat zkrmit, když jsem dávno tušil, komu by asi udělal radost? Majitel mi stromeček nakonec daroval s tím, že mu v lese odpracuji ještě pár hodin zcela zdarma, jen za stromeček.

A tak se také stalo, že jsem sejmul z malého stromečku cedulku se jménem a adresou. Potom jsem se vydal jen pár hodin před Štědrým dnem k neznámým dveřím. Bydlela za nimi stará paní. Byla překvapená. Se slzami v očích mi přiznala, že měla v úmyslu vybrat si malý stromeček. Rodina se ale neozvala a jí nezbývalo moc peněz. A tak radši oželela zálohu, než aby k ní ještě doplatila a byla sama s malým, ohnutým stromečkem v nejkrásnější den v roce.

Nakonec jsem byl šťastný, že jsem starou paní alespoň trochu rozveselil. Přinesl jsem jí navíc krásný, urostlý a vznešený strom a ohnutý smrček nechal zvířatům. Společně jsme stromeček poté ozdobili. Ve skromné domácnosti jsme se starou paní věšeli na strom jablíčka a skromné ozdoby ze slámy. Vše kolem vonělo a z rádia zněly koledy.

Já si nakonec vlastně uvědomil, že i mě ta paní tak trochu zachránila. Co bych asi dělal s velkou jedlí, kdybych paní doma nezastihl, nebo kdyby mě odmítla pustit do své domácnosti?

Z návštěv u paní se stal nakonec rituál. Vždy na Vánoce, Velikonoce i v jiné dny jsem paní navštívil, strávil s ní pár chvil a snažil jsem se ji rozveselit. Byla to paní, která měla děti, vnoučata a další příbuzné. Příbuzné, kteří, když zestárla, na ni zapomněli.

Tak jsem jí zpříjemnil život po celé tři roky, dokud nezemřela. A ani v závěru svého života nebyla tato paní úplně opuštěná. Byl jsem tu totiž já, který věří, že by nikdo neměl být tak úplně sám.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10