Osudový okamžik může změnit naše plány a někdy i život...

Příběh, který Vám budu vyprávět, je jiný než mnohé předešlé. Je však ryze současný a dokazuje fakt, že si nemáme být ničím zcela jisti...

Návštěvu příbuzných v Čechách jsem si domlouvala mnohokrát. Vždy však do toho něco přišlo. Konečně byl stanoven termín výletu za sourozenci mé maminky a další rodinou. Sháněla jsem dárečky, pomalu balila věci. Syn vypulíroval auto, vyklidil kufr. Objednal také lázně a nocleh v nedalekých německých termálech. Do Prahy jsem přijela den předem. Prošli jsme se večerním městem, dali si chutnou italskou pizzu a spřádali plány, jak výlet zorganizovat.

Probudili jsme se do slunečného rána, nikde ani mráček a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo být za pár hodin jinak. Zašli jsme si ještě na dobrou a vydatnou snídani a vyjeli. Cesta probíhala příjemně, auta jela průběžně, žádná zácpa.

Do osudového okamžiku chybělo pár sekund. Vůbec jsem nezaregistrovala, že auta před námi začala prudce brzdit. Nastala obrovská rána, slyšela jsem jen silný kovový zvuk, airbag mě srazil do sedačky.

Ucítila jsem ránu do hrudníku a tváře. Cítila jsem v ústech krev. Prostor v autě zahalil oblak bílého plynu a silný zápach... Domnívala jsem se, že auto začalo hořet. Podívala jsem se k místu řidiče. Syn se snažil otevřít dveře. Zdálo se mi, že se mi vše jen zdá a že se probudím ze zlého snu. Pudově jsem tlačila do dveří, zůstala totiž jen asi 10centimetrová mezera, kterou jsem se chtěla protlačit ven. Nakonec se mi to po chvilce podařilo. Venku už osádka z dalšího auta přivolávala pomoc a ze dvou aut před námi vycházeli cestující.

Byla jsem v šoku. „Co budeme dělat, co se vůbec stalo?“, blesklo mi hlavou. Protáhla jsem se pod svodidly a usedla do trávy. Roztrhanou bundu /o svodidla/ jsem vůbec nezaregistrovala. Po tváři mi stékaly slzy a já teprve kontrolovala, zda a kde jsem zraněná. Prokousla jsem si jazyk, bolelo mne za krkem, v oblasti bederní páteře, nejsilnější bolest tepala na hrudní kosti, špatně se mi dýchalo.

Během několika málo minut přijeli hasiči, Policie i záchranka. Všichni se chovali profesionálně, byli laskaví a pohotoví. Do nemocnice jsem se dostala velmi rychle, všechna vyšetření stran zlomenin nebo vnitřního krvácení byla naštěstí negativní. „Dozvuky“ zranění si však nesu dodnes. Naražená hrudní kost ještě pořád bolí, jazyk se také hojí pomalu, ale přežila jsem, to je nejdůležitější. Syn si zranil ruku, ale také se to již lepší. Celá rodina měla o nás starost a ověřovali si, zda jsme již v pořádku. Moc mě mrzí, že se plánované setkání nemohlo uskutečnit, ale věřím, že to letos ještě vyjde. Určitě však pojedu vlakem.

Blíží se pomalu doba dovolených. Mnozí vyjedou autem. Prosím, nenechte se uchlácholit krásným počasím a suchou silnicí. Sledujte provoz před vámi i za vámi. Během několika sekund může dojít ke kolizi a váš život se v tom lepším případě radikálně změní. Může to však být i ta úplně poslední jízda.

Na vlastní oči jsem měla možnost sledovat zásah Integrovaného záchranného systému a opravdu velký dík a obdiv všem, kteří se jej zúčastnili. Profesionálové každým coulem. Děkuji za sebe, syna i všechny, kterým pomáháte v nelehkých situacích při nehodách. Dokážete uklidnit, poradit i pomoct. Bez vás bychom byli ztraceni a bezradní. Ještě jednou VŘELÝ DÍK.

Bertice - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete