Paní Kateřina

Práce pokojské v lázních je, stejně jako jiná zaměstnání vyžadující jednání s lidmi, těžká. Těžká, ale krásná.

Mezi ty problematičtější klienty patřila i paní Kateřina. Paní po šedesátce přestala náhle chodit a byla upoutána na invalidní vozík. Žádné z vyšetření nedokázalo odhalit příčinu toho, proč paní nechodí.  A tak jí byl doporučen lázeňský pobyt v našem zařízení zaměřujícím se na regeneraci pohybového aparátu.

Ve zdravotní anamnéze postarší paní byla i schizofrenie. Dle lékařů se jednalo o stabilizovaný stav, který nikterak nebránil lázeňskému pobytu. Ovšem… Každý se někdy utne.

Hned druhý den svého pobytu v lázních paní Kateřina ztropila kravál.

„Co se vám stalo?“ ptala jsem se, protože jsem na pokoj dorazila jako první.

„Byli tu! Přiletěli a vyměnili mi kolíčky!“

„Jaké kolíčky? Kdo přiletěl?“ divila jsem se.

„No ufoni! Byli tu v noci a všechny kolíčky na prádlo mi vyměnili!“ křičela nepříčetná paní.

Mrkla jsem na balkón, kde se ve větru pohupovala prádelní šňůra a na ní několik kolíčků na prádlo.

„Vždyť tu máte své kolíčky!“

„Ne, ty nejsou moje! Ty jsou z vesmíru, od ufonů!“

Brzy přestaly brát vážně paní Kateřinu jak ošetřovatelky, tak i lékařky a ostatní zdravotnický personál. A pro jistotu se od ní odstěhovala také její spolubydlící, kterou paní obvinila, že jí vyměnila zubní kartáček a přeměnila jí barvu její rtěnky, kterou měla na zrcadle. Ale já jako pokojská jsem na pokoj musela. Nikdo paní nebral vážně, a přesto mi bylo nepříjemné, když mi paní vyčítala, že jí beru její ponožky, které ji pak onošené vracím, nebo když mi sdělila, že nemůže na svém pokoji být, protože ho zaměřují z vesmíru právě ufoni.

Paní Kateřina měla za celý svůj pobyt v lázních pouze jednu jedinou návštěvu. Přišla ji navštívit její již dospělá dcera a přinesla mamince pár sladkostí včetně několika čokolád.

„No vidíte, jak vás mají rádi. Chybíte jim. Určitě jste se byla s dcerou projít i v parku, že?“ ptala jsem se starší paní a chtěla ji tak svým zájmem potěšit.

„Ne, v parku je UFO!“ informovala mě paní Kateřina. Poté mě zasvětila do svého světa nadpřirozena, vesmírných bytostí a neustálých útoků na svou osobu. A tak jsem si i já přestala paní všímat.

Uběhlo poměrně klidné období, kdy mě při úklidu pokoje paní Kateřina jen probodávala svým pohledem. Co kdybych ji náhodou chtěla unést do vesmíru? Měla jsem ale klid.

To až do onoho rána, kdy byl z pokoje paní Kateřiny opět slyšet šílený řev. Tentokrát byla na pokoji dříve ošetřovatelka.

„Já vím, že je to nesmysl, ale mohla byste prosím na pokoj?“ zeptala se mě ošetřovatelka po chvíli.

A tak jsem ji následovala. Zde mi paní Kateřina sdělila, že jsem jí tajně vybalila její čokolády od dcery, snědla je a místo nich jsem do papírků zabalila jiné, levnější a méně chutné sladkosti.

Nejdřív jsem se chtěla paní vysmát. Ta ale nepřestala s pomluvami mé osoby a hanila mě jak mezi ostatními klienty, tak i před lékařským personálem. A tak se také stalo, že jsme společně s paní doktorkou navštívily prodejnu potravin, kde paní vysvětlili, že její čokolády jsou naprosto v pořádku a jejich obsah odpovídá obalu.

Tím pomluvy ustaly.

„A stejně si myslím, že tu čokoládu někdo vyměnil. Určitě to byli ufoni!“ promlouvala paní Kateřina sama k sobě cestou zpět do lázní.

Nebyla jsem určitě sama, kdo si oddechl, když paní Kateřině pobyt v lázních vypršel.

Ještě před opuštěním budovy lázní nás ale ještě jednou překvapila, když vyskočila z invalidního vozíčku a sama si ladnou chůzí došla k výtahu. Paní Kateřina nebyla jen schizofrenička, ale také šikovná simulantka!