Pedro a Slunečnice

Pedro postává před krámkem na rohu Hlavní třídy. Čepici si narazil přes uši. Tváře má malinko promodralé. Od úst se mu při každém vydechnutí vznese obláček páry. Čeká, až přijde prodavačka. Chce ji pozdravit. Ale nejspíš bude mrzutá a nic mu nedá.

„Kdybys, Pedro,“ nadává mu, „aspoň zalhal, že tu dvacku chceš na bagetu a ne na chlast, tak to chápu…“ „Já jsem křesťan a nechci lhát,“ hájí se Pedro. „Já mám dneska čtyřicátý třetí narozeniny. Jak mám pozvat kamarády, když nemám ani na flašku vína?“ Jeho modré oči jsou bezelstné, jako u dítěte.

Prodavačka zachmuřeně vytahuje roletu. Jde do krámku. Nic. Kdyby aspoň ten pes přišel, myslí si Pedro. Když ona vidí psa, vždycky z ní něco kápne.

Do krámku přicházejí první zákazníci. Lidi, co spěchají do práce. Koupí si sendvič, sáček kávy, Colu, a vypadnou. Pedra ani nevnímají.

Támhle se loudá Slunečnice! Ježatý prošedivělý hafan neurčitého plemene rozvážně našlapuje na revmatických nohou. Zejména ty zadní se těžko ohýbají. Z přízemí pobořené školy nad kostelem nerad vylézal. Ta místnost je pro branické bezdomovce stále obyvatelná. „Klucí“ tam včera večer zapálili v kamnech pár klacků a Slunečnice to včerejší teplo stále měl začarované v orvaném koberci svého pelechu.

Slunečnice prý byl už třikrát v útulku. Prodavačka má dojem, že ten čokl se od „městských“ nechává chytat schválně. V Tróji mají zateplené kotce a jednou denně teplé žrádlo. Proč ale Pedrovi psa znovu vydávají, když je bezdomovec? Pedro je úředně hlášen u matky. Ta má přítele. S tím se  nesnášejí. Tedy – Pedro se snese s každým, ale přítel nesnáší  jeho, Pedra. Vyhodil ho i se Slunečnicí.

Pedro dostal od prodavačky dvě kostky zešedlé šunky. Hodil je psovi, a ten je nechce. „To nemáš v kapse nůž, abys to chudákovi starému pokrájel?“ „Měl jsem,“ přiznává Pedro. „Ještě předevčírem. Někdo si ho ode mě půjčil, ale  kdo to byl?“ zamyslí se.

Prodavačka rozdrobila psovi šunku, a ten ji váhavě pojídá. Je moc studená. Pes ví, že během dne ještě něco na zub kápne. Pedro smutně přihlíží. Myslí si, kdyby tak byl hrnek grogu. Nebo aspoň rum.

Třeba ho někdo pozve ke stánku u nádraží. Pedro se tam vypraví pěšky. Čas není jeho pánem, chůze ho zahřeje. Slunečnice se po chvíli vydává za ním. Mezi oběma je vzdálenosti deset metrů. Jako by se pes za páníčka styděl, oleza jeden.

Nedávno spolu ještě pravidelně chodili na mši svatou. Starý pan farář Petra kdysi křtil, má ho rád. Proti psovi se nikdy neozval, Slunečnice se ostatně umí zneviditelnit, když chce. Jednou ale Pedro přišel k rumu ještě před mší svatou, zapotácel se na vratkých nohou, chytil se dřevěné křtitelnice, srazil ji a ta se rozložila na pár kusů. Sloužil zrovna mladý farář. Ten nemá v lásce Pedra ani Slunečnici. Přerušil kázání a vykázal Pedra z kostela i se psem. Pedro si ovšem účast na mši svaté v následujících týdnech nedal vzít. Slunečnice zatím mrzutě  ometá před vchodem.

Nyní se Pedro, sledován zpovzdálí Slunečnicí ubírá ke stánkům u Smíchovského nádraží a modlí se k Pánu Bohu, aby ho někdo pozval na rum. U stánků je rušno. Pes dostává šlupky od špekáčků a kostičky z grilovaného kuřete. Nikdo nemyslí na Pedrovy potřeby.

Pedro je nešťastný. Zima a únava ho ženou zpátky do Bráníka. Na lavičce u autobusu se zachumlala do kožichu jeho učitelka ze základky. Uctivě ji pozdraví. „Dobrý den, Petře,“ rozzáří se stařenka a mhouří poloslepá očička. „Že tě zas jednou vidím! Tys nějak vyrostl!“

„Já mám dneska narozeniny, paní učitelko,“ vyhrkne Pedro dost beznadějně. Babka mu ale z ošoupané portmonky vyloví dvacetikorunu. „Kup si čokoládu, chlapče… A kdepak se teď vlastně učíš?!"

Pedro mumlá nějakou nesrozumitelnou výmluvu o praxi v nemocnici, loučí se a dává se na ústup za stánky s občerstvením. Slunečnice zůstává se stařenkou. Nos psovi prozradil čerstvě pečené rohlíky v babčině tašce, a ty on raději než uzeninu. Nastoupil s učitelkou do autobusu, během jízdy na ní vyloudil po kouskách skoro celý rohlík, nepozorovaně pak vyskočil na Pedrově zastávce a tam čeká na páníčka.

Tomu rum u stánku spravil náladu. Vydává se dalším autobusem za Slunečnicí. Příjemné teplo ho ukolébává ke spánku. Náhle koutkem oka zaznamenal vpředu u řidiče revizora. Ten je rád, že Pedro vystoupil. Nic by s ním tak jak tak nesvedl. Zná Pedra. On je schopen jezdit načerno sem a tam a prospat v teple autobusu celou směnu shovívavého řidiče.

Pedro si venku hned všiml, že z trávníků vůbec neslezla jinovatka. Pes se k Pedrovi váhavě připojil. Udržuje si standardní vzdálenost deseti metrů. Má tak přehled, co se s páníčkem děje, a vždycky má čas se rozhodnout, zda zasáhne do akce, či se raději uklidí stranou.

Pedro zatím sní o tom, jak by nastoupil do neznámého autobusu, usadil by se v teplíčku a jel by, jel, ne na konečnou, ale pořád dál a dál, na jih, přes hranice, přes Alpy, koukal by z toho tepla na zasněžené špice hor, až by zas sjeli do nížiny a pokračovali k moři. Vystoupil by na břehu, zul si boty, brodil by se horkým pískem až k zpěněnému moři. Lehl by si půlkou těla do písku a půlkou do moře. Bylo by mu krásně.

Ve skutečnosti v Alpách a u moře nikdy nebyl.

Před tmavým vchodem vedle hospody u Dvou Kokrháčů podupává Kristýna. Nervózně kouří. Už tam stojí zřejmě delší dobu. Očividně se klepe zimou.

„Čau, Pedro,“ osloví ho. „Nejdeš na svařák?“ Pedro sebou trhl. Neviděl ji. Nerad se vrací z prosluněné mořské pláže na branickou ulici.

„Nemám ani floka,“ řekne mrzutě. „A máš snad někdy?“ vysmívá se Kristýna, ale nemyslí to zle. Je kolegyně Pedrovy matky. Sama se nutně potřebuje zahřát, a tuhle dobu na kunšofta stěží narazíš.

Vejdou do černé chodby. Kristýna málem přivřela čumák Slunečnici. Pes ho tam za nimi strčil v poslední chvíli. Kristýna hubuje. Pedro tvrdí, že ten čokl je tvor Boží. A tak jde huňáč s nimi. Pedro se usadil na zem hned u topení.

Moc teplo uvnitř taky není. Ale když do sebe lejou horkou břečku a čoudí dojíždáky, hned je jim líp. Slunečnice se nacpal Pedrovi za záda a zahřívá mu hřbet.

„Jak jdou kšefty,“ povídá Pedro dost lhostejně. „Ale jo, jde to,“ Kristýna na to nevesele. „Samej dědek tady z domova důchodců, že jo,“ konstatuje Pedro. „No a co,“ protestuje Kristýna, „to jsou nejlepší klienti. Takovej dědek je hned hotovej. A když ho pochválím, jak je dobrej, hned něco přidá.“

„Že tě to baví,“ podivuje se Pedro.

„A tebe baví makat?“ podrážděně Kristýna na to.

„Makat, makat… co je to za makačku, pošolíchat dědka a zkasírovat ho,“ znevážil Pedro neprozřetelně Kristýninu práci.

„Tys byl odjakživa blbej,“ naštvala se. „Víš co, svařák máš vypitej, tak zas s čoklem vypadněte. Stejně mi kazíš kšefty.“

Modré Pedrovy oči udiveně spočinuly na bledém obličeji prostitutky. Uvědomuje si její únavu, její vyčerpání.

„Odpusť mi, holka. Vždyť už Kristus Pán odpustil hříšnici, chápal ji…“ Kristýna je však doopravdy rozzlobená. Kromě toho se ozvalo bouchání na domovní dveře.

„Vypadněte se psem na dvůr,“ poručila. „Až zajdem dovnitř, projděte chodbou, a zabouchni za sebou!“

Pedro uposlechl. Když se octli se Slunečnicí na chodníku, ucítil na tváři pár váhavých paprsků slunce, co se ze západu prodraly skrze mraky. Vzhlédl k nim. Uviděl, jak se odrážejí ve všech sklech protějšího domova důchodců. Vzpomněl na slova Písma:

Nedělejte si tedy starost o zítřek. Zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Za jedním tím oknem mít pokojík! S topením, vařičem, špajzem, koupelnou a se vším! S bíle povlečenou postelí! Odemkli bysme ho vlastním klíčem a s Kristýnou a se Slunečnicí bysme si všichni tři vlezli do postele. Bylo by nám teplo, a spali bysme, a spali, jako ty Broučkové….A Pedro si vybavuje už zapomenutou modlitbičku z dětské knížky:

„V podvečer Tvá čeládka

jak k slepici kuřátka

k ochraně Tvé hledíme

laskavý Hospodine…“

Slunce zapadlo. Pedro se pomalu ubírá k bouračce školy nad kostelem. Třeba už tam klucí jsou. Možná přitáhli nějaké klacky a zatopili… snad postavili taky  vodu na čaj…. Mohli sehnat někde i rum, když má Pedro narozeniny, to by pak byl grog…

Slunečnice se loudá svých deset metrů za Pedrem. Co si ten pes myslí ve své chundelaté hlavě, ví jenom Pán Bůh…