Petr po maturitě nastoupil do práce, Veronika začala studovat vysokou školu v okresním městě. V tuto dobu již oba v atletice byli trenéři a věnovali se malým atletům. Po ukončení školy vystrojili svatbu a začali si budovat společné hnízdečko. Veronika začala učit na základní škole. Brzy otěhotněla. Hlavně Petr byl štěstím celý bez sebe a moc se na miminko těšil. Narodil se jim krásný a zdravý chlapec - Kubíček, Díky Petrovi jsme věděli o každém jeho pokroku, byl neskonale šťastný, se svou ženou se milovali a byli spokojená rodinka.

Protože je opravdu moc milý hoch, za nějakou dobu si našel novou známost, svobodnou a bezdětnou Martu, shodou okolností taky učitelku, jak byla jeho žena Veronika, jeho děti si na ni brzy zvykly, měly ji rády. I ona brala děti jako by byly její. Byli zase moc pěkná, úplná a šťastná rodinka.
Sice se s Martou neoženil, ale po nějaké době spolu čekali děťátko. Narodil se jim Petřík, který však je zdravotně postižený.
Život dokáže být krutý. Po čase u Marty lékaři diagnostikovali agresivní formu leukémie, do půl roku zemřela.
Petr zůstal ve svých 38 letech opět sám se svými dětmi - osmiletým Kubíčkem, šestiletou Adélkou a tříletým nemocným Petříkem.
Byl úplně na dně, ale pomalu se škrábal nahoru. Péče o děti se stala jeho hlavním smyslem života. Do atletiky přestal chodit - není se čemu divit, starost o děti a domácnost ho dost vyčerpává.
Ale třeba se zablýskne na lepší časy - osud byl už krutý dost - myslím, že tohle by nevydržel každý. A Petr by si zasloužil určitě v životě i radosti, nejen starosti.
Přála bych Petrovi, aby našel životní partnerku, která by měla ráda nejen jeho, ale i jeho děti a pomohla by mu s jejich výchovou i s domácností. Samotný chlap se třemi dětmi není pro nikoho terno. Myslíte, že ho může potkat v životě ještě štěstí? Moc bych mu to přála.
Autor:alenab