Osudové setkání na přechodu

Jo, ještě musím nakoupit! A tak se mi nechce. A tak tam stojím a čekám, když mě napadlo podívat se, jestli už alespoň auta křižující přechod pro chodce mají červenou. Třeba vyrazím o pár okamžiků dřív, i když se to nemá. A jak tak couvám, mhouřím oči do sluníčka, abych viděla na barvičky na semaforu, najednou po něčem šlapu. „Asi nějaký, chudáček, hafan!“, napadne mě. Ale nebyl to hafan. Byl to docela pěkný kluk. Vlastně jsem mu skončila v náručí. Usmál se a říká: „Nic se neděje.“ Ale děje se. Já, jak jsem najednou lačná po citech, objímání, lásce a kdo ví, po čem ještě, se v náručí mladíka cítím moc dobře. V tom okamžiku ale začnu proklínat svůj zadek. Proč jsem přes zimu tak přibrala? Má dosud štíhlá postava se změnila v plnoštíhlou. Možná proto jsem také ztratila své sebevědomí a posléze i svého kluka. Ale to už panáček mění barvu, zezelená a kluk, kterému jsem ještě před chvilkou šlapala po jasně bílých teniskách, řekne: „A můžeme jít.“ V duchu dodávám: „Spolu?“ Ve skutečnosti se ale jen usměji a dívám se, jak kluk, který se mi líbí, mizí v dáli. „Už ho asi neuvidím,“ napadne mě a je mi z toho trochu smutno.

Život jde ale dál. Nemám tolik štěstí, abych v jednom týdnu přišla o jednoho partnera a našla si hned dalšího. No, nemám ani smůlu, docela se klukům líbím. Ale teď zrovna nikoho nemám a je mi z toho malinko úzko.

Beru si vozík v hypermarketu nedaleko mého bydliště a vybírám zboží. Projedu kolem časopisů a uvažuji, který si koupím pro zlepšení nálady. To už mě dobíhá rozlícený mladík, rve mi z ruky nákupní vozík a strká mi ten, s kterým právě přijel. Čučím na mé pomeranče ve vozíku, který zaparkoval vedle toho, s kterým jsem k časopisům přijela já. V tom trůní naopak jablka. Jeho jablka! Až pak si všímám, že onen mladík je právě tím chudákem, kterého jsem málem ušlapala u přechodu pro chodce. Instinktivně uhnu, jako bych čekala, že mě chytne za krk a potrestá mě, že ho takto trápím. „Teď mě uškrtí!“, napadá mě v duchu. Mladík ale vyprskne smíchy: „Vy mě snad pronásledujete?“ „Ne, já jsem jenom děsně nešikovná,“ řeknu a v tu chvíli cítím, že pro dnešek to je jistojistě pravda. Mladík se mi líbí víc a víc. Smutně se dívám, jak jede dál, již s jablíčky ve vozíku. Přihodím k pomerančům vybraný časopis, na jehož obálce se kření modelka. „Také jsem tak vypadávala, před deseti kily. Možná bych měla u mladíka šanci, kdybych nepřibrala?“, honí se mi hlavou. Ale třeba je už ženatý, zadaný, nebo… já nevím. A tak se šourám dál, chci si přece doma odpočinout? Ještě, než donesu tašku domů, mi volá kamarádka Karina. „Pojď na pizzu, uděláme si babské odpoledne,“ žadoní. A já, ač nechci, říkám „ano“. Mám to už tak v sobě nastavené, že nedokáži odepřít. A já, když mám chuť a chci s někým strávit volnou chvilku, jen žadoním a nikdo mi nevyhoví… 

Setkaly jsme se v pět před pizzerií. Usadily jsme se v útulném boxu u okna a objednaly jsme si jednu pizzu napůl a dvě americké limonády. To, abychom měly v sobě i nějaké to ovoce, když večeříme tak nezdravě. Povídaly jsme si o všem možném. Já si přitom vydlabávala olivy, které nemám ráda, ze své porce a skládala jsem je na lem talíře. Tu poslední jsem si položila na dlouhou lžičku z americké limonády a balancovala jsem s ní nad talířem. Já si pořád s něčím hraji. Pak se to stalo: Brnkla jsem do lžičky tak nešikovně, že se oliva na ní vymrštila, přeletěla stěnu boxu a dopadla někam do sousedního boxu, kde bylo podle hlasitého „au“ také obsazeno. Karina se hlasitě rozesmála a já uvažovala, jestli mám utéct, schovat se, jít se omluvit, nebo dělat, že o ničem nevím. Předešel mě ten, kterého má oliva trefila do čela. Přiběhl a chtěl mi vynadat, ale zůstal stát s otevřenou pusou jako opařený. I já zírala. Přede mnou stál mladík z přechodu pro chodce, kterému jsem poté odcizila vozík s jablky. „Vy mě sledujete?“, ptal se a tvářil se tak, jako by tomu věřil. „Já?“, ptala jsem se na oplátku já. „Tak já vás alespoň pozvu na skleničku,“ řekl a začal se smát. Tu skleničku koupil i Karině a při ní jsme se spřátelili. A nejen to. Nakonec se stal Petr, jak se jmenuje, mým novým přítelem. „Asi jsme si souzeni,“ řekl na vysvětlenou a mně vůbec nevadilo, že je o dva roky mladší, než jsem já. No řekněte: Má cenu se takto vzpouzet osudu?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10