Po covidu, a opět do práce

Tak ten mizerný virus odněkud z Číny dostihl i mě. Nejdřív jsem se cítil jen unavený a občas jsem kýchnul. Pak začala kýchat i manželka. „Asi jsem se nachladila v práci. Opravovali nám topení a byla tam zima,“ řekla. Já měl ale v práci teplo. A poslední dobou jsem už necítil. A tak jsme se vydali oba na testy. A oba jsme byli pozitivní.

„Jak to přežijeme?“ zajímalo mě a málem jsem sepisoval závěť.  

„Normálně, jako ostatní,“ děla má moudrá žena.   

„Nebo jako ti, co to nepřežili, že? Nebo jako tetička!“  

„Ta byla už stará. My jsme ještě dosud mladí.“  

„No, jak kdo.“

Ona má žena sotva překročila čtyřicítku, zatímco mně už padesátka klepala na dveře. A možná se  jí ani nedožiju! Takovou jsem chystal oslavu. Navíc já jsem nemocemi zkoušený celý život,    zatímco má žena snad ani neví, jaké to je být nemocná.

Po zjištění, že jsem viru neunikl, jsem se uložil do postele a pomalu sepisoval závěť, zatímco má manželka přemýšlela, jak po celou dobu karantény vydrží s tím, co doma má. Musí přece navařit, abychom byli zase brzy zdrávi a nabrali sílu k boji s nemocí? A nikoho otravovat s nákupy nechtěla. Teď dřív než kdy jindy se jí zatraceně hodil pytlík sušeného česneku, který má prý sílu medvěda.  A hodila se jí i nasušená zelenina ze zahrádky, o které jsem já dávno prohlásil, že nemá žádnou cenu, protože nejlepší je čerstvá přímo ze záhonu.

„Vidíš, a tys říkal, že peníze za sušičku jsou vyhozené. A jak se nám teď hodí!“

Po pravdě, hodila se hlavně mé ženě, já sám bych si vystačil třeba s buřtem z mrazáku. K duhu přišly i sušené hříbky od podzimu, které jsme si nasbírali.

 Žena ani v nemoci nezahálela.

„To mě bolí, to mě píchá. Drahá, chystej funus,“ skřečkoval jsem, zatímco má manželka využila čas strávený nebývale dlouho doma k tomu, aby si dál malovala obrázky, přihnojovala kytičky, a občas si i lehla.

„Mě to bolí taky, musíme vydržet,“ řekla jednou, když nemohla mé lamentování dál vydržet. Slupla tabletku od bolesti, kterých jsem měl já žaludek plný, zavřela oči a v mžiku spala. Mně se chtělo také spát, ale pomyšlení na to, jak mě tady jednou najdou úplně tuhého, mi spánek nedovolovalo. Prohlížel jsem se v zrcadle. Měl bych si vzít to nové pyžamo. Umřít v tomto je ponižující. Když umřít, tak v novém!

Manželka se probudila v okamžiku, kdy jsem si zapínal kabátek nového pyžama. „To máš přece do nemocnice?“ pravila.

No jo, já úplně zapomněl, že mám vlastně kýlu! Marně čekám na její odstranění už několik měsíců, a teď se nakonec operace ani nedožiju. Pohřbí mě i s kýlou, nebo mi ji vyjmou na pitevně? „Chci vypadat hezky,“ řekl jsem.

„Hezky? Vždyť jsi nemocný! Až se uzdravíš a budou zase operovat, pak bys měl vypadat hezky, ať se líbíš sestřičkám. Mně se líbíš i nahatý.“

Svou manželku obdivuji. Nikdy nežárlila. Podíval jsem se opět do zrcadla. Ono ani není na co. Postarší, proplešatělý padesátník moc důvodů k žárlení nezavdává. Bylo to ale horší, když jsem místo jednoho vážil jako dva chlapi dohromady. A tak jsem se uložil opět do postele ve starém pyžamu. Stejně ho brzy propotím a opět vyměním za jiné.

Po dvou týdnech nám už bylo lépe a manželka uvažovala o návratu do práce. „Jsi ještě oslabená, měla by ses šetřit,“ řekl jsem ženě zpod peřiny. Nakonec jsem to usmlouval na další týden, kdy žena se mnou zůstala ještě doma.

Při návratu do práce se žena radovala, že má na nějakou dobu imunitu, zatímco já o své imunitě vážně pochyboval. V rukavicích, respirátoru a s lahví dezinfekce jsem s úzkostí nastoupil zpět do práce.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10