Podzimní pouť

Se svým tehdy budoucím manželem jsem se šla jednou podívat na podzimní pouť. Vím naprosto jistě, že to byla pouť podzimní, protože jsem se těšila hlavně na burčák, který se tam čepoval. Říkala jsem si, že se rozhodně nenechám ukecat na žádnou atrakci,  maximálně si nechám vystřelit růži. Ale už záhy jsem věděla, že navštívit tuto akci se svým vyvoleným byla velká chyba.

Aniž jsem okusila jediný lok lahodného burčáčku, už mě rval na jakousi pochybnou atrakci, něco jako centrifuga, ale naležato, což mě mělo uklidnit, že nebudu hlavou dolů, ale do strany. Neuklidnilo, ale drahý naléhal, že to bude psina a já z lásky podlehla. Je pravda, že jsem opravdu atrakci absolvovala vleže, ale nebylo to poleženíčko nijak  pohodové, zuby nehty jsem se držela, aby mě odstředivá síla nevyrvala ze sedačky ven. Konečně byl konec, vypotácela jsem se a dožadovala slíbeného burčáku. "Hele, ostatní byli připoutaný," vesele mě upozornil muž mého života a já jsem v tu chvíli neměla sílu ho praštit.  Ani ho nenapadlo, že by se měl kát, když tak nesmyslně ohrozil můj život a už zase viděl něco zajímavého. Na moje upozornění, že burčák je na opačné straně, než kam jdeme, mávnul rukou. "Támhle se něco děje." Nó a ty tam nesmíš chybět, pomyslela jsem si.

Na provizorním pódiu stál podivný chlapík celý v kovbojském oblečku, ovšem za předpokladu, že se divoký západ hemží odvážnými kowboys ve flitrech. I naprosto pravý nefalšovaný americký Indián, který stál vedle něho, nebudil moji důvěru. Pak tam byla ještě obstarožní hadí žena a další dáma s hadem, také obstarožním, asi krajtou. Ta vypadala, jako že každou chvíli pojde. Myslím tu krajtu. Mužík nás všechny zval do stanu, kde prý uvidíme nevídané a uslyšíme neslýchané, čekají na nás i další umělci a zcela výjimečné představení. O jeho slovech jsem nepochybovala, ale byla jsem si jistá, že pro příštích šedesát let se bez tohoto zážitku obejdu. Ne však můj milovaný, ten se cpal co nejblíž k pódiu. "Nechoď tak blízko, nebo tě vyberou a budeš se tahat s tou krajtou," vztekle jsem ho tahala dozadu. Bohužel jsem se mýlila pouze ve výběru vystoupení. "Potřebujeme jednoho odvážného mladého muže," halasil kovboj, rozhlížel se po okolostojících a zaparkoval pohledem na mém příteli. "Třeba vy, s těmi dlouhými vlasy, vy vypadáte tak odvážně a odvahy zde bude třeba," lichotil ten mamlas a lidé se rozestoupili, aby udělali místo mému drahému, šťastni, že nikdo nevybral je. "Tak nám povězte svoje jméno a věk," vyzvídal principál. Přítel ochotně sdělil jméno svého kamaráda a přidal si pět let. Pak mu oflitrovaný mužík sdělil, že Orlí oko - to byl ten Indián, ho bude obtesávat noži. Vtáhli nás oba do stanu, kde jsme přetrpěli všechna vystoupení, jaké svět ještě neviděl. Vrcholem programu byl Indián se svým novým asistentem - mým zlatým chlapcem. I když se zdálo, že si Orlí oko přihnulo ohnivou vodou, docela mu to házení šlo, takže nakonec propustil mého drahouška bez zranění.

Venku jsem usoudila, že si musím dát něco na posilněnou a burčák na tohle bude slabý kalibr. Přítel se dožadoval také odměny za odvahu, že i on se musí posilnit. Byla jsem zvědavá, čím se posílí, když je abstinent, a opět jak jinak - překvapil. U stánku s cukrovinkami si zakoupil odporně barevné žužu, slepenou hroudu nějakých ořechů v cukru a velkého hnusně zeleného hada, do něhož se s chutí pustil.

Toho dne už jsem na burčák ani chuť neměla. Tato pouť byla poslední, co jsme absolvovali s mužem sami, další se už konala za přítomnosti naší dcerušky. A věru, potatila se, nejenže vyzkoušela všechny atrakce bez strachu, ale domů jsme vždycky odcházeli se zásobou sladkých, odporně barevných gumových hadů.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10