Podzimní švestkové čarování kontra podzimní neduhy

Dlouho jsem si myslela, že jsem docela pěkná, štíhlá, zdravá, veselá a docela i oblíbená a šikovná dívka - žena. Už dlouho si to nemyslím. Slovo deprese jsem neznala a pokud by ho někdo řekl, asi bych si myslela, že je od slovního základu „pres“, čili tudíž deprese, jako komprese či kompresor a tohle mne fakt moc nezajímá.

Léta letí, časy i názory se mění a já došla věku, kdy už většina populace mně rovné má rozum. Ne tak já. S úbytkem pobytu ve společnosti, bolestí tělesných orgánů, o kterých jsem dosud nevěděla ani kde leží, některé dokonce, že i existují a tak nějak celkově jsem přiznávala, že život opravdu není vždy jen legrace, což jsem dlouho netušila. Jaké já to ale měla štěstí! Stěžovat si moc nemohu. Zdraví ještě nějaké mám, nakynula jsem, což svědčí, že mi svědčí a nic nechybí, ale občas, no prostě jsou dny, že by člověk raději ani nevstával. S ranními mlhami, kdy i mlhavě vidím, skřivan už nejsem dávno, lítám mezi chorými rodiči, kočkami, které už ani nespočítám, zato výdaje za ně ano, kotlem, sporákem, zahradou, obchodem, lékaři a lékárnami jsem změnila život i priority a poznala i deprese, ač mi nikdo nic nedělá.

švestkové podzimní čarování Skvěle si je vyrobím úplně sama. A zrovna dnes! Mrzutá nálada, tma ráno jak v pytli, prší, v zádech mne píchá a jéje...

Bohužel odpoledne místo lepší to bylo horší. Revmatická artritida se začala projevovat v prstech a dalších a dalších částech mého ztýraného těla. A tak to zas tedy ne!

Po alternativních pokusech se napravit aspoň o trochu jen mluvím a nekonám, prášky neberu, ale už jsem byla tak otrávená bolestí, že jsem sáhla po chemii. Vlítla jsem do nočního stolku a vyhledala lék na bolest, předepsán mi Mudrem.

Pravda, pomáhá, hlavně feťákům, leč já mám tu nejslabší gramáž a prý jedinečně pomáhá od bolesti, ba zlepší i náladu a to vše právě teď potřebuji... a hned a nutně!

Statečně jsem jeden spolkla a po chvíli druhý.

Nic !!! Všechno bolelo stejně, ne-li více a byla jsem navíc jakási vratká, dveře mi připadaly úzké, trefila jsem několikrát futra a podivnosti v naší domácnosti, jež jsem nikdy nepozorovala, se nějak množily.

Tak to rozchodím! mdle jsem si pomyslela a jako bonus začal mne bolet i žaludek.

Dělání, dělání - všechny smutky zahání, vzpomněla jsem si a vrazila (doslova)... do ledničky pro jedno listové těsto (abych se moc nenadřela s přípravou těsta).

Áááá, máme tady tvaroh, fajn, přirazila jsem si ruku do lednice a zavyla radostí i bolestí současně. Měly být dva, ale ten druhý nikde a další ránu od ledničky nebudu riskovat.

Hlasité „aúúúúúúú“ probralo i babičku a rychlostí 1 krok/min. se dobelhala podívat co se děje, aby zkonstatovala, že jsem značně opilá!

Vypravila jsem se do zahrady na švestky rychlostí choré babičky. Pršelo.

Jenže lilo, nelilo, šla jsem domů 3x déle než jindy a k tomu záhadnými cestami...

Klepla jsem do tvarohu vajíčko i s pár úlomky skořápky, jež se nepodařilo za dané situace vylovit, vápník stejně potřebujeme, tak co, trochu cukříčku a míchala a míchala a... postavila na kraj stolu.

Při rozvalování těsta válečkem do podivného tvaru, jsem pochopitelně misku srazila (jako bych se slyšela, jak říkám dětem „nedávej to na okraj, spadne ti to“)... Přivolala jsem na pomoc domácího mazlíčka - psa. Nedůvěřivě koukla a čichla a zas nedůvěřivý pohled. „Na, slízej to,“ promluvila jsem ke zvířeti vlídně. Na to ona slyší a uklidí. Dnes nic. No jo, bývá plísněna za to, že loudí u stolu a teď mi na to skočí. Zcela jistě si myslela, že se jedná o zkoušku poslušnosti a ani se tvarohu nedotkla. Sebrala jsem ho tedy do její misky, kde ho pečlivě vylízala. Tak, teď už to půjde hladce, průser odbyt, pomyslela jsem si a rozvalovala dál těsto rozmáchlými pohyby válečku. Bez úhony - kupodivu, jsem našla i ten druhý tvaroh, aniž bych se zranila, vyděsila rodinu či tam nebyl, jak jsem se poprvé domnívala.

Vymyslela jsem fígl, přede mnou 100x vymyšlený a jala se půlit švestky, do kterých jsem mazaně místo pecky šupla mandle. Samozřejmě že mi dvě švestky chyběly. To tak, poletím kvůli dvěma plodům zas do té sloty, ještě cestou havaruji a hledala jsem tak úporně, až jsem nějaké povadlé ve spíži našla. To už jsem byla tak vyčerpaná, že jsem vyndanou pecku šupla zpět do švestky, pak ji zas vyndala a dala co patří - mandli, kterou jsem našla až na potřetí, pletouc si ji s rozinkami, pak - asi ve snaze se jí konečně zbavit, jsem peckou místo vlašského ořechu ozdobila koláček a tak jsem pokračovala v dobrodružném pečení.

Ubohé tři ingredience jsem si pletla natolik, že jsem se rozhodla pro samomluvu a bylo to o chlup lepší:

„Tááák tohle je pecka, tu vyndáme (hodíme do rozinek...), švestičku vycpeme rozinkou, no raději více (pecky pro změnu zas strkala zpět s rozinkami do švestek), rozinky vyndáme, dáváme tam přece mandle, ozdobíme ořechem a ne peckou, táák...“ Opravdu bylo složité dát kam co patřilo.

I bez vlivu alkoholu a omamných látek, krom „neškodných 2 tablet!“, jsem si dokonale pletla pecky, rozinky, mandle a vlašáky. Stačil slabý prášek na bolest, jmenovat raději nebudu.

Nikdy bych netušila, že někdo něco podobného dovede. Když jsem byla téměř u konce, přišla babička, že chce lázeň nohou. Jéééžišmarjá. Odkázala jsem ji na „za chvilinku, prosím Tě“ a strčila plech do trouby. Mezitím jsem si připravila věci pro babičku, aby neviděla co, jak a kde je hledám.... V koupelně jsem připravila lázeň na nohy. Babička si lebedila a já utíkala vytřít už dnes podruhé kuchyni po následcích mého snažení. Pečlivě jsem uklidila a zapomněla na to, že v koupelně mám namočenou babičku, tu mi připomněl až hlasitě štěkající pes neb babička se dožadovala výlovu, protože je rozmočená na hadr. Naštěstí držela pohromadě, takže čisťounkou jsem ji dopravila k televizi, koláčky šla odlepit z plechu, nejsem si vědoma toho, že bych potřela plech Kanagonem, ale vypadalo to tak. Podařilo se mi je celé odrolené vyprostit nožem a co si počnu s plechem, to ještě nevím. Ať mi ještě někdo donese tvaroh ve vaničce. Poletí i s vaničkou i s tím, co v tom je, to řídké, co jsem zapomněla zahustit pudinkem, tento tvaroh fakt ne. Kdybych někdy zas pekla v tomto stavu... Jsem šťastná, že se blíží večer, ale předtím mám na starosti ještě tolik věcí, že to může být průšvihů na osobní rekord.

Zatímco bolest neustala, jsem čím dál divnější, s jistotou už nevím ani jak se jmenuji, natož datum narozenin a nedej bože dnešní... Jo - když se daří, tak se daří. Ale neříkejte mi, že dělání smutky zahání.

Proklatě „zcela jistě účinné“ léky jsem přihodila k těm, co se budou vracet do lékárny a příště si radši dám panáka domácí slivovice, stejně ty švestky sbírám sama, pronásledují mne v sudu, buchtách a knedlících celý podzim jak strašidlo.

Jako dítě jsem je milovala (ovšem jen proto, že jediná práce byla strčit je do pusy), letos je budu vidět ve snách celou zimu.

Tak pěkně satisfakci!

Tož na zdraví!

Roxana - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete