Maturita s devatenáctkou

V á ž e n í, prázdninové měsíce jsou pryč a ten čas letí a letí. No, a je tu soutěž  na měsíc září. Doposud jsem neposlal  žádný recept, ani fotku ani článek, možná je to tím, že „Chytrá žena“ je především pro chytré ženy. Můj článek, zvláště pro mladé čtenářky nebude působit moc výchovně a stále tvrdím, že škola byla, je a bude vždy „matkou moudrosti". Připojuji se jenom proto,  protože ona situace se mi přihodila právě na chlup přesně před osmapadesáti lety.

Moje školní docházka začala na podzim roku 1941. Ještě v témže roce jsem byl z německé školy vyhozen (proč se tak stalo, by bylo na dosti dlouhý článek). A v lednu 1942 Němci poslali rodiče včetně mne na nucené práce do Německa, odkud jsme se vrátili v květnu roku 1945. Až teprve v květnu 1945 jsem tedy uviděl naši, už ne německou školu, do které jsem nastoupil na podzim tohoto roku. Ve  škole, jako všichni ostatní, jsem toho zažil  mnoho a možná by to dalo na delší článek, ale zmíním se jenom o jedné příhodě, která se mi stala na tehdy čtyřleté „střední škole druhého stupně“ , kdysi gymnáziu. V  roce 1953 došlo ke školské reformě, kdy na jejím základě bylo toto školské zařízení přejmenováno na „jedenáctiletku“. Já se svými spolužáky jsme před prázdninami roku 1953 ukončili 3. třídu  a pak přes prázdniny jsme museli absolvovat  4. třídu „střední školy druhého stupně“.
Je to trošku složité, ale bylo to tak.

A teď si představte. Nastaly prázdniny a my museli do školy a ve zrychleném termínu necelých dvou měsíců stihnout absorbovat do svých protestujících mozečků látku, která byla původně určena pro 4. třídu! To tedy byla  přímo zabijácká situace. Sice maturitní otázky nám byly rozdány již začátkem února, takže jsme se na maturitu mohli průběžně připravovat, ale navíc absorbovat látku 4. ročníku – a byl to frmol!!

Koncem srpna byla maturita. Já jsem nestíhal. Maturitu s vyznamenáním v naší třídě absolvovalo pět studentů. Samozřejmě já mezi nimi nebyl! A proč?  Časově mi to absolutně nevycházelo. Slunce svítilo, bylo nádherně a čekaly na mě maturitní předměty včetně fyziky. Fyzika mi moc nevoněla, neboť fyzikář nevynikal schopnostmi vysvětlit přednášenou látku, a to mi dělalo problémy a konečně i  nedostatek času mě donutil připravit se pořádně alespoň na jednu otázku, když už ne na všechny a tak jsem to udělal a  připravil se, řekněme dobře,  na otázku číslo 19: „telefony a mikrofony“. Na ostatní otázky z tohoto předmětu jsem se připravil jen zběžně a řekl jsem si, že jestli nevytáhnu ze džbánečku otázku číslo 19, bude po maturitě a jsa takto připraven, kráčel jsem k maturitnímu klání.

I nastala ona chvíle, kdy bylo třeba otázku z fyziky vytáhnout. Nevím jak jsem to udělal, přál jsem si devatenáctku, devatenáctku a nic jiného než devatenáctku a s třesoucíma se rukama a s prosbou  o pomoc „toho nejvyššího“ jsem strčil ruku do džbánečku a vytáhl otázku  -
 číslo  d e v a t e n á c t !!!! Neumíte si představit jak mi bylo, když jsem na lístku uviděl toto číslo! Díky té nádherné shodě okolností jsem úspěšně odmaturoval!
Stalo se tak  před osmapadesáti lety a do smrti si budu pamatovat, že z fyziky jsem u maturity vytáhl otázku číslo 19.  A moji profesoři mi to zajisté po tak dlouhé době prominou!
S pozdravem „Dekan“