Ponožky, teplodajky

Vážená redakce Chytré Ženy. 8. 11. tohoto roku jste publikovali můj článek:

„O pomeranči, přátelství a bílých perlách“.

Z větší části ho psal můj syn Dušan a když jsme se dozvěděli, že bude publikován, řekli jsme si, že vzhledem k nadcházejícímu zimního času by se hodila ještě jedna podivuhodná pohádka, kterou by bylo lze přečíst za tmavých večerů a nebo třeba jen ve dne při vánočních přípravách. Je taková andersenovská, znovu je jejím hlavním autorem můj syn, který píše pohádky velmi rád a směřuje je i k dospělým, aby pohladily, naladily myšlenky na něco něžného, tajemného, co i nás dospělé vezme za srdce. Když bude redakce nakloněná ho v tomto zimním pohádkovém čase opět publikovat, budeme moc rádi, že přinášíme do Vašeho světa, milé přítelkyně, po netu opět něco zvláštního. Tak tady je pohádka, kterou jsem nazvala:

Ponožky teplodajky

Viggo se narodil navzdory a proti bohu, ve dni beze jména, za deště, co pršel jako úleva z nebes, a tak jeho kůže zářila stříbrnými kapkami. Rodiče jej milovali, rádi si s ním hráli a dívali se do jeho modrých očí, z nichž se dalo číst. Maminka jednou řekla tatínkovi, že jejich Viggo je vtělený zázrak a že tak s ním budou i při výchově nakládat. Pak šla léta, ne moc, jen pár – a chlapec vyrostl. Ne mnoho, jen trochu. A jeho oči zůstávaly dětské, jako kniha rozevřené, aby každý z nich mohl číst přísahy zázraků. Měl kamarády, ale nejraději býval sám. Často si chodíval hrát do koruny stromu s nahými větvemi, klátil nohama, smál se a nechával se hladit vánkem. Lehounce a tiše se dotýkal větví, aby v nich bylo víc citu a života, zdály se mu smutné. Koukal na hladkou kůru stromu a vždy ji přiměřil ke své kůži, té stříbřité. Obojí bylo hezké, ale Viggo žil, a strom umíral.

Zkusil mu pomoci i očima, takže na nahých větvích viděl ovoce, které se rodilo do obzvláštních tvarů, jako z jiného světa. Chlapec věřil, že je dobré vidět a říkat věci, které nejsou – a ony se pak splní, když si to moc přejete. Ostatní tedy ovoce neviděli, strom pro ně stále umíral, ale Viggo mu nepřestával přičarovávat každý den nové a nové ovoce  skrze své oči. „Mám nebeské plody, mám nebeské plody!“ volal na všechny. Lidé i rodiče se divili, jak chlapec mluví. Takový byl: viděl, co vidět není. A dával umírajícímu stromu důstojnost a krásu. Maminka nad těmito zázraky často přemýšlela a hledala cestu do chlapcovy duše, aby si rozuměli. A tak se stávalo, že mu nosívala kouzelné dárky: lesklé kameny, bavlnky všech barev, spřádali je spolu a pak jmenovali, co napředli. A to byly malé, maličkaté zázraky.

Jednoho dne na konci podzimu maminka Viggovi koupila teplé ponožky, červené, s lemováním a s palečky jako u rukavic. Jak byla zvyklá, tak přišla za ním a řekla: „To jsou tvé kouzelné ponožky teplodajky, aby ti už nikdy nebyla zima.“ A Viggo se smál, běhal s nimi a bral si je do své postele s pokrývkou s měsíci a hvězdami. Hřály jako žhavé uhlíky, příjemně, jako by byly živé. Zvykl si na ně, měl je rád a věřil v ně. Věřil, že s nimi mu nikdy nebude zima. A tak s nimi co chvíli běhal ven, za dům a na stráně. A stále mu bylo teplo. Až přišla krutá zima, Viggo už nepochyboval, že by mu mohla ublížit. Měl přece své teplodajky!  Vůbec se zimy nebál, vítal ji stejně radostně, jako léto. Dny běžely, jeho teplodajky jej hřály i ve sněhu a ledu. Vlastně tak i zimu miloval. Jako své rodiče, kamarády, holčičku Anetku, která byla moc hezká a líbila se mu.

Až dny doběhly tam, k Tomu dni, podobnému dni, kdy Vigga zrodila síla silnější než bůh. Ráno se oblékl do ponožek, věřil v jejich kouzlo a věřil, že mu maminka nelhala, a tak vyšel ven jen v nich. Kráčel a kráčel, zimu skoro necítil. Věřil. Přišel k zamrzlému jezeru, vprostřed se postavil na led, a to už mu začalo být chladno. Řekl si, že se zastaví a počká, až se ponožky rozehřejí jako vždycky. Stál tam a stál, zimu přestával cítit. Jeho oči se hýbaly čím dál míň. Ústa tuhla, svaly na celém těle přecházely v tvrdý led. Stál tam jako vysochaný od toho, kdo jej postavil proti bohu. Kůže mu pomalu modrala, modrala, až byla temná. To už necítil nic, jen teplo, poslední teplo. Od svých teplodajek. A tak se vlastně ani nebál, co se stane. Čekal, ale pak už jen byl, oči mu pokryl led, na řasách měl jinovatku, ostatně po celém jeho krásném mladém těle jinovatka tvořila hezké krajky. Přišla Anetka, hledala Vigga. Uviděla jej nehybného uprostřed jezera. Byl krásný, jako alabastrový, Anetka plesala štěstím. Pozorovala jej nahého a jeho přirozenou krásu. Pak ale uviděla jeho skelné oči. A když se jej dotkla, poznala, že nežije. Stejně jako koruna stromu s nahými větvemi, kterým Viggo zkrášlil božskou smrt. A teď v ní byl sám, v tom jinovatkovém krajkoví. Ve smrti. Anetka neplakala, rodiče neplakali, ani lidé, kteří jej znali, neplakali, protože si mysleli, že je to zázrak, stejně jako jeho zrození. A on uprostřed jezera stál jednu zimu, druhou, další. Pořád krásný. Teprve jedno kruté léto jej rozpustilo a on se propadl v prach a tisíce kapek. Však dodnes na jeho místo chodí děti, jako Anetka, dívají se upřeně přes desatero hor do očí bíločerným tučňákům patagonským, se kterými Viggo dozajista dovádí i dnes. Lidé se stále ptají, jaké že to vlastně bylo kouzlo.

Pro vás Vaše internetová přítelkyně Imogeen se synem Dušanem

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10