Popletená svatba

Na střední škole jsem měla spolužačku Blanku. Byly jsme velmi dobré kamarádky. Během studia jsme spolu trávily hodně času, věnovaly jsme se společným zálibám a hodně si rozuměly. Pak přišla maturita, po které si Blanka našla své první zaměstnání a já pokračovala studiem na vysoké škole. Už jsme neměly tolik času, jako v době studia na střední škole. Dokud Blanka bydlela stále v našem městě, vídaly jsme se alespoň občas o víkendech. Zaměstnání ji ale zaválo jinam a Blanka se odstěhovala. I já studovala na jinde, než jsem bydlela, a domů dojížděla jen občas. Věděla jsem, že Blanka bydlí někde u Prahy v podnájmu, ale od jejího odstěhování jsme se vlastně neviděly. V době, kdy se stěhovala, ještě neexistovaly mobilní telefony, a tak jsme ztratily kontakt na sebe. Já dál bydlela v rodném městě, dostudovala jsem, vdala se a narodilo se nám dítě.

Nedávno jsem dostala svatební oznámení. Bylo od Blanky. Bylo na mé nové jméno, na mou novou adresu. Odkud se dozvěděla, kde bydlím a jak se jmenuji? Nebylo to zase tak těžké. Občas potkávám Blančinu maminku a vždy se jí na Blanku zeptám a nezapomenu ji nechat pozdravovat.

„Co kdybychom se stavili popřát mé kamarádce?“ ukázala jsem manželovi svatební oznámení.

Svatba se konala sice daleko, my měli ale v tom období zajištěnou dovolenou opodál, a tak by nebyl problém do města, kde se svatba koná, zajet. Napadlo mě spojit vše dohromady a můj muž nebyl proti.

Blanku jsem skutečně dlouho neviděla. Musela se určitě hodně změnit. I já vypadám jinak, než na maturitním tablu. Poznám ji vůbec? Nevěsta je ale na svatbě jen jedna, což byla výhoda.

Kytici jsem koupila den předem a v den obřadu si oblékla připravené šaty. „Nekoupíš jí nějaký dárek?“ ptal se manžel.

Nebyli jsme zvaní na hostinu, přišlo mi jen oznámení, a tak jsem shledala kytici jako dostačující. Blanka ani netušila, že se na obřadu objevím.

V sobotu jsme dojeli před úřad a dostali se do obřadní síně v hodinu uvedenou na oznámení. Bylo zde několik lidí, nikoho z nich jsem ale neznala. Marně jsem hledala Blančinu maminku. Dlouho jsem ji neviděla. Mohla třeba vážně onemocnět, napadlo mě. Však už je starší a trápí ji leckterá nemoc. Tatínka Blanka ztratila už před lety. Blanka už žila jiným životem, byla obklopena svými novými přáteli, které jsem nemohla znát.

V obřadní síni jsme s manželem stáli až vzadu. Prohlížela jsem si nevěstu. Ta se ale změnila!

Obřad proběhl a došlo ke gratulacím. Tiskla jsem nevěstě ruku a přála jí vše krásné, co se obvykle u svateb přeje. Předala jsem kytičku a podívala se do nevěstiných očí. Zdálo se, že mi byly povědomé.

Nevěsta si zase prohlížela mě a nenápadně se mě zeptala, kdo jsem. „Nevzpomínáš? Chodily jsme spolu do školy.“

V očích nevěsty se rozzářily plamínky. „Jé, ahoj, já tě vůbec nepoznala!“

Byla jsem ráda, že jsem mohla kamarádce popřát a být jí nablízku v její velký den. I nevěsta byla ráda.

„Co kdyby ses i s mužem účastnila hostiny?“ nabídla mi nakonec a chytla mě za ruku.

A jéje! A já nemám žádný dar. Chtěla jsem pozvání odmítnout, nakonec jsem ale vše vyřešila obálkou. Byli jsme s mužem přece na dovolené a měli spoustu času. Proč si neužít a nebýt přitom nablízku kamarádce?

V restauraci bylo příjemně. Jídlo, zákusky a vše kolem nám připomínalo naši vlastní svatbu. A hlavně jsem měla čas na svou kamarádku. Chvilku jsme měly jen pro sebe a povídaly jsme si o příhodách ze školy. Bylo zajímavé, že příhody, které líčila nevěsta, jsem si vůbec nevybavovala. Stejně tak ona si nevzpomínala na to, jak jsme spolu vyrážely na hory, chodily s kluky na zábavy a další a další zážitky. Když jsem se pak Blanky zeptala na její sestru, vyšlo najevo, že nevěsta žádnou sestru nemá. A nebyla to ani Blanka. Když skládala svatební slib, nevěnovala jsem pozornost tomu, jak ji úředník oslovuje. Tak jsem si vůbec nevšimla toho, že před sebou nemám Blanku ze střední školy, ale jakousi Janu Mánkovou, kterou jsem nikdy předtím neviděla.

Nebylo pochyb, že jsme s mužem na cizí svatbě. To záhy zjistila i nevěsta, která mě považovala za nejlepší kamarádku ne ze střední, ale základní školy, kterou dlouhá léta neviděla. Poslala jí také oznámení a mile ji překvapilo, když ji (mě) viděla ve svatební síni.

Město, kde se svatba konala, mělo dvě podobné obřadní síně a v obou se konaly svatby. No a my trefili právě do té špatné. A tak zatímco se má spolužačka ze střední vdávala, já třásla rukou a přála štěstí naprosto cizí nevěstě o několik kilometrů dál. A teď tu sedím na hostině a povídám si s tou cizí již vdanou paní…

Nevěsta Jana nám vracela obálku s darem. Já ji ale odmítla. Byli jsme na hostině, i když cizí, najedli se, napili a příjemně pobavili. Navíc nevěsta mi byla sympatická a hodně jsme si rozuměly, tedy až do chvíle, než jsme zjistily, že jedna druhou považujeme za někoho jiného. Proto jsem neviděla v obřadní síni ani na hostině Blančinu maminku! Tato nevěsta již rodiče neměla.

Když jsme se takto zajímavě seznámily, zůstala jsem s Janou v kontaktu. I po zjištění, že jsme na hostině, kde vlastně nemáme být, jsme na přání nevěsty s manželem ještě nějakou chvilku zůstali v místní restauraci a užili si den. Když jsme se všichni loučili, vypadalo to skutečně, jako bychom se s Janou dávno znaly. Jedna druhé tiskla ruku a letmo jsme se políbily na rozloučenou. S manželem máme další přátele a myslím, že jsme se všichni neviděli naposledy.

No a skutečné Blance jsem poslala alespoň gratulaci poštou.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete