Poslušně hlásím, že jsem ještě zde!

Můj tchán, blahé paměti, ve věku, který mám dnes já, vedl s televizí polemiku a došel tak daleko, že nejen komentoval hlasitě hru fotbalistů a hokejistů - to se dá ještě chápat - ale stejně hlasitě lál politikům a nakonec, tady už přátelsky vítal Večerníčka a slovy: „Dobrou noc, chlapečku“, se s ním loučil.

Jako většina z nás, jsem přivázán, teď ještě pevněji, nejen k rodné hroudě, ale i k pronajaté podlaze - už celých dvaašedesát let v jednom bytě by si zasloužilo zrušení nájemného - opak je pravdou  - očekávám, jako každoročně zprávu o jeho navýšení - vyšplhá se přes sedm tisíc - jsem si tím celkem jist.

Apropó - zaznamenáváte, v života běhu, že neustále něco očekáváme?

Od útlého mládí - čekání na Ježíška či Mikuláše - někteří mladší, dobou postižení pak Dědu Mráze, či nedej pánbů i Santa Klause. Pak školní léta, čekání, jak dopadl diktát, písmenka a bác ho, už je tu maturita v případě nadání - často - a dobrého třídního původu u mých ročníků i školy vyšší. Někdy také povolávací rozkaz s očekáváním, do jaké p....../ posádky nás osud zanese. Měl jsem štěstí, se školami i vojnou, poznal jsem krásná místa, Český ráj, úrodnou Hanou i Labem i mořskými vlnami a větry zocelené děčínské plavce a námořníky. Navíc, ve školách i na vojně spoustu dobrých kamarádů.

Pak, s očekáváním šťastných let, zakládáte rodinu. No „zakládáte“ - to zní jako z proslovu oddávajícího úředníka MNV jedné vesnice na Osoblažsku - loni to bylo pětašedesát let. Dá se to vydržet, moji milí přátelé, přítelkyně. Další očekávání také znáte. Co se nám to narodí, jaké školy děti vystudují, čím budou, koho si vezmou, co se jim narodí, jak vyrostou vnoučata, atp., atp. a posléze je tu šest pravnoučat a další otázky, co kdy bude a co s tím můžeme udělat.

Je teď přece jen dosti komplikovaná doba. Za mnou, v TV je dnes dosti povídání o omezeních pohybu lidí, způsobené tím malým, oku neviditelným prevítem, ovlivňujícím celosvětové dění. Čekal jsem, co přijde dřív - zda se do mne trefí, nebo zda spíš strANOu a vládou bude pro nás, staříky a stařenky zajištěna jakás takás vakcína, dávající šanci na přežití. Vyhrálo to první očkování, příliš mne to ale nepotěšilo, zmíněné instituce zatím nevyřešily nebetyčný problém, jak naočkovat mou, na lože několik let odkázanou „bábinu“. Prý se na tom pracuje - uvidíme.

Vraťme se k očekáváním. Ne vždy vše vyjde. Někdy nečekáte nic a přijde co? V menších případech pětka z diktátu jinak nadějného syna, v horších neplánované těhotenství dcery, v nejhorším „bratrská pomoc spřátelených armád“ s dočasným, dvacetiletým pobytem. 

Nebo jako u nás: před třemi lety se mi na balkoně začaly v dubnu objevovat suché větvičky, mé oko nemohlo nepostřehnout divné zvuky a pohyby na markýze - věnované milou snachou k pohodlnému stíněnému pobytu v horkých letních dnech. Zkrátím to - hrdlička zahradní  bez povolení zahnízdila, dvakrát vyvedla mladé /vždy dva/, donutila mne, abych se seznámil s tím, co o ní lze dočíst na internetu. Doporučuji, učiňte totéž, času teď máte asi dost. Myslel jsem, že znám hrdličky odjakživa a není tomu tak, prý se u nás vyskytují až kolem roku 1951. Následný rok - opět duben, zda to byl stejný pár, nebo využití cizího bydla, nevím, opět dvě snůšky a dva potomci - jejich sledování až do vyvedení - vydalo by na delší povídku.

Letos - chystám se sledovat, co bude v dubnu - a ono je to docela jinak.

Dnes je konec února a už dva dny je hnízdo osídleno - vidíte - překvapení! Mám ale obavy, jsou hlášeny poklesy denních i nočních teplot, dopadne první hnízdění dobře? Uvidíme, snad se k povídání o „našich domácích hrdličkách“ budu moci po sezóně /končí v říjnu/ ještě vrátit.

Rád si přečtu Vaše názory na očekávání a skutečnosti. Mám teď hodně času na čtení, jsem mimo nákupy potravin zásobován svými hodnými dětmi i lehkou literaturou a časopisy. Víte, co jsem v jednom nejmenovaném časopise vyčetl?

Pouhých 30 sekund prý rozhodovalo o vyhynutí dinosaurů. Spadnout ten velký asteroid o tuto kratičkou dobu spíš, nebo později, bylo by to do hlubokého oceánu, nenastala by krutá doba ledová, vyhynutí toho druhu ještěrů a praptáků, nevyvinuli by se asi savci, tím pádem ani homo-jedinci včetně homo sapiens a na naší hezké planetě by skotačily dětí moudrých dinosaurů.

Při pozorování, co činí někdy „moudrý člověk“ by to asi nemuselo být úplně špatné, co říkáte?

Přeji hezké, byť orouškované dny - Jarda

Jardamalej - čtenář

ChytráŽena.cz