Prababička a čert

Když byla ještě dcera malá, jezdili jsme na svátek svatého Mikuláše k babičce do Davle. Jednak tam bylo krásně a také se tam dodržují všechny vánoční zvyky včetně návštěvy Mikuláše, andílka i čerta.

Dcerce byly asi čtyři roky a moc se těšila,  přijel i švagr se švagrovou a jejich dvojčátky, kterým bylo ještě o trochu méně. Všechny tři holky se na návštěvu z nebe a pekla náležitě připravovaly,  opakovaly si básničky a vymýšlely úkryty, kam zalézt, kdyby se náhodou objevil nějaký nepřátelský pekelník.

Úderem šesté hodiny nám štěkot psa ohlašoval, že se očekávaná návštěva blíží. "Jdu jim dát instrukce," vyšla jsem ven, abych Mikuláše, anděla i čertíka přivítala. Všechny jsem je znala, Mikuláše dělal manželův bratranec Ondra, krásného andílka sestřenice Adélka a čerta kamarád Michal. "Hele, holky jsou ještě malý, tak žádný moc velký strašení, abysme je nekřísili," varovala jsem je.  "Fuj, ty máš ale ránu," zhrozila jsem se čerta. "Ty zůstaň jenom u dveří, nakoukni, ale snad ani dál nechoď." Čertova maska byla opravdu příšerná, žádný roztomilý čertíček z pohádky, mohl hrát klidně hlavní roli v nějakém hororu.

Když svatý muž vešel, holky už stály v síni v pozoru. Snad by i nějakou básničku ze sebe vypotily, zvlášť, když se objevil i krásný andílek s dlouhými blond vlasy, vlídně k nim promluvil a hladil je po hlavičkách. Ale v tu chvíli se ukázal i čert, dbal sice mých instrukcí a opravdu zůstal stát u dveří, ale to stačilo, aby v síni vypuklo peklo. Všechny tři holky se přestaly zajímat o nadílku a s nepříčetným řevem se vrhly na zbytek rodiny. Dcerka vyšplhala bleskově na babičku, dvojčata měla nejblíž švagrovou a mého manžela. Marně se je snažil uchlácholit i svatý Mikuláš a andílek, holky řvaly jako pominuté.

V domku bydlela i manželova babička, tedy prababička našich děvčátek. Tenkrát už jí bylo skoro devadesát let. Celá vesnice ji znala jako nesmírně milou a laskavou starou paní. Prababička ze všeho nejvíc na světě milovala svoje vnuky a pravnučky. A ze všeho na světě nejvíc nesnášela jejich pláč. A teď její malá zlatíčka řvala, jako by je už čert napichoval na vidle.

Prababička neváhala, přes všechny svoje neduhy a bolesti spojené se stářím,  hbitě jako zamlada přiskočila ke kamnům, popadla pohrabáč a vrhla se na čerta, bránit svoje malé holčičky.

"Ty nám tu budeš strašit děti? Tumáš, hajzle jeden," zařvala, ačkoliv většinou mluvila potichu a vrhla se na celkem nevinného čerta s úmyslem praštit ho pohrabáčem. Viděla jsem, že to myslí naprosto vážně a i přes svůj pokročilý věk, hnána spravedlivým hněvem, dokáže vyvinout docela velkou sílu. Aby nám tu tak přizabila čerta. "Michale, zdrhej," křikla jsem na něho, protože ten trouba pořád stál u dveří a nechápal, že to prababička myslí vážně. Na nic teda nečekal a zdrhnul. Prababička se obrátila na svatého Mikuláše a andílka. "Předejte dětem cukroví a zmizte taky," zavelela. "Kde teď budeme hledat čerta," hořekoval Mikuláš, ale vyslanec pekla nebyl daleko, seděl za brankou a posiloval se z toho leknutí rumem z malé placatky, kterou měl pro případ zimy. Teď se o rum rozdělil i se svatým Mikulášem, dokonce i andílek si cvaknul.

Holčičky zatím doma zaregistrovaly, že návštěva z nebe a pekla už odešla, seskákaly z rodičů a hbitě se vrhly na dárečky a cukroví. Jako mávnutím kouzelného proutku se jejich řev změnil na veselý smích, pobíhaly po síni a pusinkovaly prababičku, která pro ně byla za hrdinku, vždyť je uchránila od samotného pekla.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10