Příběh jedné zastávky

Blíží se poledne, chystáme se s Vojtíkem do školy, zase Týnku vyzvednout. Na „naší“ zastávce paní stále sedí - už  to začíná být podezřelé. Při cestě zpět tam stále byla. No, jak píšu, prostě divné. Doma obvyklý kolotoč - já s V. oběd, Týnka píše úkoly, odpoledne pospícháme  do ZUŠky a paní na zastávce stále je - už je mi jí moc líto :-(  Hlavou mi běží, proč nikomu nechybí, proč ji nikdo neshání? 

Při cestě domů už z dálky nahlížím, jestli vidím její zelený pytel s oblečením - ano, je tam. Moc mě mrzí její stav - není moc obléklá - spíše jako na jarní procházku, vypadá, jako by si třela obličej.

Doma o tom vyprávím manželovi - vysloví politování - a dál konverzaci nerozebírá. Jenže mně to prostě nedá. Při ranní cestě do školy pytel stále vidím, a napadlo mě oslovit policisty, kteří každý den stojí u přechodu a drží stráž nad bezpečností dětí. Dala jsem Týnu do školy, rozloučila se, zamávala, a šla to „oznámit“ pánům v reflexní vestě stojícím u přechodu. Od toho dne moc nechápu jejich slogan na autech „Pomáhat a chránit“ - vysvětlila jsem jim celou situaci, a slíbili, že až skončí s prací, zajdou za ní. S klidným svědomím jsem šla domů - míjím paní na zastávce. Opravdu jsem věřila, že tam za ní přijdou, pomůžou.

Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem šla pro dceru a ona tam stále seděla - v tu dobu více než 36 hodin, na jednom místě, bez hnutí :-(  Po cestě do školy přemýšlím, jak paní tedy pomoci jinak, když „strážci zákona a bezpečnosti“ moji zprávu nebrali vážně - z čehož mi je do breku. A jediné, co mě napadlo, bylo zavolat do nejbližšího azylového domu, tam jsem dostala kontakt na pracovníka z ulice - který slíbil, že co nejrychleji tam někoho pošle. 

Při cestě na kroužek mažoretek vidím zelený pytel stále na zastávce, pomyslela jsem si, že i z azyláku na to kašlou, a bylo mi do breku ještě víc. Bylo mi líto, že osud té ženy - naprosto neznámé - je každému fuk, že se o něj starám asi jen já - a co mi je vlastně po tom?

Kolem 16. hodiny telefon - volá neznámé číslo - zvedám to, a na druhé straně slečna Kristýna z toho „mého“ azyláku, že právě byla za „paní ze zastávky“ (mám velkou radost, že se to hnulo). Vypráví mi, že paní před 2 dny pustili z nemocnice, kde ležela více jak čtvrt roku - díky čemuž upadla do platební neschopnosti platit si nájem, z bytu ji vyhodili. Tak si jen vyzvedla věci z úschovny, a sedla si na nejbližší zastávku, a bylo jí jedno, co bude dál. Vyprávěla mi, že paní nemá nikoho, komu by chyběla, že už tu je sama. A co mě překvapilo nejvíc, že páni policisté z „našeho“ přechodu za ní vůbec nebyli, a že paní odmítla pomoc Kristýny a jejího pomocníka :-( Koupil jí teplý čaj, dali najíst, a my se domluvily s Kristýnou, že kdyby paní na zastávce byla i další ráno (to už jsem se bála, kdyby to nastalo, že ji tam najdu, ale umrzlou :-( ), ať jí napíšu SMS, že za ní zase přijdou, nebo - pokud by to s ní bylo nějaké zlé - rovnou zavolám záchranku, řeknu, co vím, paní totiž v té nemocnici ležela s těžkým zápalem plic.

Přiznám se, že následující ráno jsem šla se strachem, co když tam pořád je? Co když už jí nebudu mít jak pomoci. Opravdu jsem se o ni bála. A bylo mi líto, že z toho množství lidí jsem si jí všimla nejspíš jen já, že mi nebyl lhostejný osud té ženy.

Na zastávce nebyla, a já si pomyslela, tak třeba přeci jen využila nabídku pomoci, nebo možná jí bylo zle, a někdo jí tu záchranku zavolal. Jedno je jisté, nevím, jestli jsem pomohla dostatečně, ale vím, že bych to udělala znova.

Miney777 - čtenářka
ChytráŽena.cz