Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo VIII

Mám konec všech ozářek, přetrpěla jsem i jednu speciální 72hodinovou, sama, zavřená s televizí, ve které nic nebylo. Ani upírem už nejsem, chemku taky nemám, prostě nádhera, konec.

Chystám se domůůůůůůůůůůů, jak krásné milé slovo má ta naše mluva. Počítám, že zítra bych mohla přemístit své bolavé Já do pelíšku vlastního.  Jen co kouzelníček zavolá a jdu na konzultaci, tam bude mnoho Dr., rozhodnou dle výsledků, co dál. Já mám ale jasno, jedu DOMU. Čekáme před ordinací ve vestibulu, kde jsou i kontroly pacošíků ambulantních. Vím, jak je štveme, neb máme přednost a oni musí čekat. Župánek bývá bystrým okem spočítat, kdy přijde řada na jejich maličkosti. A ještě je předběhnou lidičky vozící se sanitkou, to pak slyšíme: a jéje, 8+2.
Nevnímáme okolní ruch, myšlenkami jsme úplně jinde. Zde se setkáváme s tvrdou realitou. Ani smích není slyšet, jen občas se chytneme za ruce či poplácáme po ramínku, když jdeme do kabinky a čekáme na zavolání. Ano, vládne zde strach. Je cítit z každého župánku. Při otevření dveří soustředěně sledujeme obličej spolubojovníků. Víme, jak dopadl. Známe se. Oči vše prozradí, nebo i držení těla. Jsem volána, ty nekonečné vteřiny v kabince se vlečou, slyším hlasy, rozmlouvají, radí se, mám uši velikosti slona, citlivosti netopýra. Jsem to já, či někdo jiný, koho probírají? Nevím, výrazy neznám. Čekám. Jsem tam, tváře máme všichni vážné, neb není pro smích ten okamžik, kdy by udělal radost.
Čekám, tak pojedu či nepojedu? Slova, která slyším, nezní nejlépe, nejdříve se dozvídám, jaký kus cesty jsem ušla, kolik momentů strachu  jsem udělala, i kolik starostí a obav bylo. Dozvídám se, že jsem měla jen malou mizivou naději na úspěch, proto jsem byla skoro 2 měsíce sama na pokoji. Sedím, nedokážu se pohnout. Pojedu či ne? Slova stále nepřicházejí, bojím se.

 Konečně slyším: "Víš, měla jsi moc malou naději na uzdravení, proto navrhuji další ozářky pro ubezpečení, že je vše, tak jak má být." Dále slyším, je to jen pro jistotu. Jasně, dalších 10 pracovních dní, co budu 4 minuty za celý den léčena. Smutek nezakrývám, proč taky, je vidět z tváře, co vyzařuji. Neboj, je vše tak, jak má, ale jistota je jistota, než opět projít celým procesem znovu. Teď na víkend pojedeš Domů, a v neděli večer nebo v pondělí přijedeš, já vím, těšila jsi se. Jsem pohlazena, přitisknuta, poplácána, neboj, to zvládneme. Vycházím ven, dostávám ruku a jdu, nevnímám, komu patří, jdeme do naší jídelny vyměnit si  informace, cestou někdo kupuje čokoládku v automatu, kterou dostávám na stůl před sebe. Tam se dozvídám, že skoro každý dostal "nášup" ozářek, já sice nejvíce. Ale co, zase se začínáme usmívat, všichni jedeme na víkend k rodince. Tak jakých 10 ležení, co mám, přece nemůže pokazit radost po tak dlouhé době vidět domovinku moji. Nevolám, kdepak, chci je překvapit. To budou koukat, až vejdu. Jupíííííííííííí.                             
Domů jsem vezena spolunocležnicí, autíčkem, cestu snáším dobře, asi mám více radosti a mořská potvůrka klidně spí v sanatoriu. Nebudu ji raději budit. Pššššššššš. Jak krásné je vidět dům, který dlouho nevidíte a víte, že až tam nahoře je dcerka, syn, manžel, potkanice Šedivka i Jogíček pejsánek.          Stačí zdolat ty příšerné schody do druhého patra. Ovšem jsou nějaké jiné, než co jsem trénovala, to bude štreka... Jeden schod zde je jako 1,5 tam! Už po prvním mezipatře nemohu. Ještě 3x tolik a dvě plošiny. Konečně výstup zdolán, jsem tak unavená, že už víc nemohu. Připadám si, jak kdybych fárala 12 hodin. Už vím, proč jsem nebyla dříve propuštěna na víkend. Zůstala bych někde v mezipatře. Teď teprve oceňuji své kouzelníčky. Pomalu odemykám dveře, vidím dcerku, myje podlahu, Jogínek je uvázán na vodítku a připoután ke klice, aby neťapkal. Syn vykukuje z pokoje a dožaduje se přeběhnutí do kuchyně, že má hlad. Kdepak, není mu to dovoleno, až vše uschne! Počkej si, já taky musela čekat. Tak sleduji po dlouhých 2 měsících své dětičky. Najednou klid, dvě krásný pusinky do O, jsem spatřena, mokro nemokro, vše se řítí jak kalamita přímo do mé náruče. Bohužel i Jogíček se urval, rázem jsem přimáčknuta do zdi. Mám je všechny ráda, ale pohledem hledám nějakou věc, připomínající hačí. Děti vidí, že nemohu a jsem odvlečena do kuchyně. Prý: odpočiň si, hned příjdem. Obě zmizí v ložnici. Proboha proč? Inu, jdu také, ráda si lehnu, poprvé jsem na tak dlouho bez pelíšku. Mít svůj vlastní, to bude parádíčka. Jak já se těším.
Ovšem to, co jsem spatřila, byla přímá realita! Na mém pelíšku hora čistého prádla na vyžehlení, prostě Hora Říp. Prý si vždy vezmou co potřebují, vyžehlí a jdou a stejně jsem nebyla doma, tak to nikomu nevadilo, manžel na montáži, když byl doma, spal v obýváku. Jasné, výstižné, stručné vysvětlení! Vše jsem odsunula na vedlejší postel, udělala hají a za pár vteřin spala. Já, která nesnesu jen jeden ohrnutý cíp záclony a už ho běžím narovnat, neb ruší moji maličkost, tvrdě spím!
Slyším hlasy, oči neotvírám, jsou daleko. Někdo narovnává moji peřinu, inu, babička přišla. Holka, to jsem ráda, že jsi už doma. To víš, nechat děti bez dozoru (13 a 19 let) se nevyplácí. Pomalu se probouzím úplně. Dostávám čaj od dcerky. Babička usedá do křesla, co tu máme a společnou silou zdoláváme tu hromadu nekonečnou. Vše je roztříděno, na žehlení je jen pár triček a košil. Jinak spodní prádlo a řada ponožek jsou uklizeny do skříně. Některé neznám, asi do koupeny. Konečně si připadám jak člověk. Ložnice vypadá dobře, mile, čistě, i kytičku mám na stolečku. Děcka domácnost zvládají dobře, jen s prádlem bojují. Inu, obsah lednice jsem ještě neviděla. Babička se ujmula vaření, bašta je hotova raz dva. Jen já si beru suché brambory, tak dobrou baštu jsem už dlouho neměla. Pomlaskávám si. To víte, doma je doma. Rodinka sleduje moje počínání. Nechápou, ale mají radost, jak si pochutnávám. Jen já vím, že budu mít strašné křeče v břiše jako pokaždé, když mám teplé jídlo. Naštěstí "královská místnost" je naproti pokoji. Přijel manžel, má radost, že jsem zde, ale vidí, jak jsem vyčerpaná. Ulehám v pokoji, povídáme si. Babička slibuje, že nám upeče nějaké cukroví, aby bylo. Netušíme, že děti už něco mají a i mužíček se časem k výrobě přidá. Jsem ráda. Připadám si vždy jak velkovýroba. Letos poprvé budu mít vše bez práce. Únava ale zavírá má očka. Jen z dálky slyším: nechte ji spát. Čas rychle plyne a já se vracím stejnou cestou zpět. Jak moc jsem se domů těšila, a teď stále spím.

Je neděle večer a sestřička nás nabádá k ukončení návštěv. Ale já nejsem návštěva, to je dobrý, jsem maskovaná! Však poprvé vidí moji celou maličkost v civilu a ne v noční košilce! Druhá sestřička poznává, kdo jsem a začne se smát, inu, jen ji pošleme na pokoj a uvidíš, kdo to je.
Vracím se zpět, odevzdat propustku, jsem poznána.Tedy, holka, já tě nemohla poznat! Teď ale alou do postele! Jak ráda poslechnu. Od příštího dne mám zase 4 minuty ozářek každý den, to spolunocležnice jednu. Ale jsme zde a náš pokoj smíchu zase bude znít vesele dál. Tak to byl konec mé "dovolenky" doma. Co myslíte, pojedu opět? A kdy? Uvidíme příště.