Proč už nechci psa...

Vždy jsme měli psa. Pocházím z vesnice, kam pes patří. Aron, Rex, Haryk, Miky… to byli pejsci, kteří strážili náš dům, naše soukromí, naše klidné spaní, práci i hraní. Kamarádi, strážci, společníci mého dětství a mládí. Později jsem se přestěhoval do města, do bytu, ale bez psa jsem dlouho nevydržel.

A protože i má rodina vždy milovala zvířata, pořídili jsme si Endyho. To bylo v časech těsně před revolucí. Všichni sousedé milovali našeho nového člena rodiny. Sousedky nám často nosily odřezky z vaření, masíčka z vývarů apod. Když jsem šel já, manželka nebo některá z dcer se psem na procházku, vždy jsme se setkali se spoustou úsměvů. Tehdy nebyl téměř nikdo, kdo by na psy nadával. Endy se ve zdraví dožil krásných sedmnácti let. Po jeho odchodu jsme si brzy pořídili Rexe. I nyní si ho sousedé oblíbili. Široké okolí bylo ale už jiné. Tehdy se začaly objevovat v televizi první zprávy o napadení člověka psem. Okolí bylo k našemu Rexovi buď netečné, nebo přátelské, už se ale objevovaly i názory, že pes do města nepatří.

Občas jsem se setkal s vyloženě nepřátelským pohledem na psa. Rex se dožil šestnácti let. Tehdy jsme nad pořízením nového psa váhali téměř rok. Zvažovali jsme, zda budeme mít dostatek času se o psa postarat. Dcery už pracovaly a chystaly se na svou vlastní rodinu a my s ženou pomalu stárli. S tvrzením, že nejsme ještě tak staří, abychom jednoho psa ještě nedochovali, jsme si nakonec pořídili našeho psího čivaváka Haryho. Ač byl Hary ze všech našich pejsků nejmenší a přátelský ke všem včetně koček, setkali jsme se mnohokrát s vyloženě nepřátelským přístupem. Lidé povykovali, když viděli našeho titěrného čivaváka bez vodítka, abychom si chytli tu běsnící a vraždící potvoru. Hary, plyšák s mírnou povahou, doplácel na rozšiřující se zprávy o běsnících psech, kteří trhají děti a jsou nezvladatelní.

Ač to bylo k nevíře, protože právě Hary byl daleko široko nejmírnější pejsek. Právě při Harym jsem se setkal s novým fenoménem. Spousta především paniček brávala své psy do náruče, aby se náhodou nesetkali s cizím psem. Ti psi nebyli zlí. Chtěli si hrát s ostatními, ale jejich paničky jim to nedovolily. Byli to oběti svých pánů. Tehdy jsem občas litoval toho, že jsem do toho opět šel a znovu si psa pořídil. Copak to je život, když pes musí být nepřetržitě uvázán na vodítku a na jiného psa se nesmí pomalu ani podívat?

Když Hary onemocněl, byla mu diagnostikována rakovina, setkal jsem se jednou na procházce s napadením jednoho majitele psa druhým. Tomu prvnímu se nelíbilo, že ten druhý má svého čtyřnohého miláčka na volno a napadl majitele. Ani jeden ze psů nebyl agresivní. Nebýt tu pán, vše by proběhlo bez problémů. Pejsci by se očichali, zavrtěli ocáskem, možná by si malinko zaskotačili, a zase šli svou cestou. Tentokrát to skončilo ale jinak. Ten jeden druhému zlomil ruku a já jako svědek byl předvolán k výslechu. Dost mě to rozrušilo. Krátce na to Hary odešel za duhový most a já si dal tehdy slib: „Už nikdy si psa nepořídím.“ Svůj slib jsem dodržel. Je to sice ještě krátce, ale vím, že si už psa nepořídím, pokud bych nežil někde na vesnici, v domě, a pokud možno daleko od lidí. Není to tak, že by psi začali být najednou zlí. Pes je odraz člověka. To agresivita lidí poštvává psa proti člověku nebo jinému psovi. Za ty roky, co si to šlapu po této planetě, prošla mýma rukama spousta psů. Ani jeden nebyl agresivní. Je to tím, že jsem každého svého psa zavčas seznámil s ostatními psy, socializoval ho a naučil, jak se má chovat.

Neviňme proto psa za to, za co si můžeme sami.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete