Protiklady se přitahují

Někde tu adresu musí mít! Psala už Petře tolik e-mailů, a nemůže najít její adresu. Nikola se probírá svou e-mailovou schránkou, aby mohla poslat Petře ten slíbený recept. To je ta její lenost. Je líná mazat odeslané i došlé e-maily, a pak nikdy nenajde ten, který potřebuje. Její schránka obsahuje tisíce e-mailů, které nikdy nebude potřebovat. Jak v ní najít ten, který právě hledá? No nic, Petra chodí na chat, tam jistě adresu zjistí.

Místnost najde, ale ke vší smůle v ní Petra zrovna není. Lidé zde jsou rychlí. Už ji zdraví pár lidiček s hbitými prsty. Právě proto Nikola na chat nechodí. Nechce se vázat a celý den sedět a psát si s někým, koho nezná osobně.  Ale ze slušnosti odpoví, vymění si pár zdvořilostních frází. S jedním účastníkem se rozepíše trochu víc. Jmenuje se Tomáš a je to milovník knih a DVD. Nikola se doma topí v knihách, také je moc miluje.

Druhý den, když konečně zjistí Petřinu adresu a vyřídí recept, se opět rozepíše s Tomášem. Zdá se, že na chat chodí pravidelně. Napadne je vyměnit si e-mailovou adresu a píší si už jen sami dva. O knihách, o filmech, o světě, do kterého tolik vidí, který je tolik zajímá. Za tři dny Nikola zjistí, že Tom bydlí asi dvacet kilometrů od jejího města, v místech, kde bydlí její babička. Ten člověk ji zajímá víc a víc. Zdá se být prima. Je sice o deset let starší, je ale také sám. Nikola už dlouho nebyla s mužem. Její manžel zemřel před dvěma lety a ona se s tím tak docela nesmířila. Chodí sama na hory, navštěvuje místa, na kterých byla se svým mužem. Měli tak rádi hory, přírodu. A nebýt té protivné nemoci, která jí ho vzala, chodili by dál.

Po čtrnácti dnech dopisování už Nikola ví, že Tomáš je přírodou nedotčen. Žije si sám, ve svém malém bytě v centru města, se svými knihami a DVD, pěstuje kytičky, straní se lidí. „Musí to být divnej pavouk,“ napadá Nikolu, kdykoli se jde bavit s kamarádkami a večer dostane zprávu od Tomáše. Dokonale ji seznamuje se svým denním programem. Na její povahu je až moc pasivní. Nemá přátele, kamarády. Nechodí ven. Nemiluje hory, sport, tak, jako ona. A přesto vypadá hodný a citlivý. A má rád knihy a dokáže o nich krásně psát. Dokáže psát hodiny o ději nějakého filmu, dokáže se vcítit do člověka. Někdy ji napadá, že by ho mohla pozvat na malý výlet. Co kdyby mu navrhla, aby ji doprovodil?

Je čtvrtek odpoledne. Ještě pátek, a má volný víkend. Tomáš opět psal. Psal, že u něj byl bratr. Nikola vůbec netušila, že má bratra. Prý si poseděli doma u piva, pohovořili a bratr mu sdělil, že jede s rodinou k moři. A tak mu napíše o tom, jak ona miluje moře. Byla tam s manželem rok před jeho odchodem. To ještě netušili, že tu za rok nebude. Byl sice už tenkrát nemocný, ale pobyt u moře mu pomohl. Dostal tam zdravou barvu a nebyl už tak unavený. Ale nemoc nespala. Sebrala si ho a Nikolu připravila o manžela. A teď si píše už jak dlouho s mužem, o kterém téměř nic neví. Musí to změnit. A tak na konci e-mailu připíše pozvánku na výlet. „Jedu v sobotu na hory, projít se, vyčistit si hlavu. Projíždět budu přes vaše město, tak kdyby ses náhodou nudil a chtěl, přistup na vlak v 8.30.

Pokud souhlasíš, napíšu podrobnosti.“ Váhá, ale pak e-mail pošle. Znají se snad dost dlouho na to, aby se mohli také vidět.
Odpověď přijde obratem. Potěšila ho sice svým návrhem, navrhne ale, že pokud má celý víkend volný, může přijet ona k němu. Jak k němu? Zve ji snad k sobě do bytu? Ano, pozval. V následujícím e-mailu přijde jeho celá adresa. Nejdřív se naštve. Tak dlouho nic, a teď aby jela ona za chlapem? Za cizím chlapem? A tak se chvilku přou, kdo za kým přijede. Nikola by ho vzala na pár pěkných míst u nich ve městě, ale domů by ho nepozvala. Na to je příliš opatrná. Ale Tomáš ji zve rovnou domů. Slibuje si snad věci, ke kterým by ona nepřistoupila? Hledá snad ženskou do postele? Ne, takový Tomáš není. Znají se už přes měsíc a jasně jí dal najevo, že by chtěl ženu, ale ani nehledá. Pokud najde, bude rád, upustil už ale od účelného hledání. Měl pár vztahů, a žádný nevyšel. Je to domácký typ, nikam nechodí, a to ženám vadilo.

Konečně se Nikola rozhodne. Pojede!  O víkendu zahálet nebude. Na hory může jindy, ale Tomáš ji víc a víc zajímá. Proč ale ona má jet až k němu domů? Proč ji nemůže čekat na zastávce? A tak se na to zeptá. Ale Tomáš odpoví, že k němu jistě trefí. O to přece nejde? Je žena, zaslouží si, aby si pro ni přišel. Nikdy ona nejela za mužem, a tento chce, aby přijela až k jeho prahu, zazvonila a vplula do jeho soukromí. Je tak jiný, než ostatní. A přesto ji k němu něco láká.

V sobotu ráno váhá. Je normální? Vždyť toho člověka vůbec nezná. Co když je to vrah? Co když jí chce ublížit? Má vůbec jet? Na stole stojí káva v dárkovém balení. Nechce přijet s prázdnou. Musí se rozhodnout. A tak zavolá kamarádce. Nadiktuje jí adresu svého hostitele. Jako by nebylo pozdě. Pokud jí hodlá ublížit, tak zpětně nikdo nic neudělá. Asi dělá blbost, ale jede.

Dům najde Nikola rychle. Vyjede do patra, které jí napsal. Nesmí váhat. Je schopná si to ještě rozmyslet. A proto rychle tiskne zvonek u bytu s cedulkou „Tomáš Kolář“. Chvilku to trvá. Zašramocení, a dveře se otevřou. „Ahoj, já jsem Tomáš,“ slyší, ale zarazí ji něco, co nečekala. Muž středního věku je upoután na invalidní vozík! To nečekala a ani ji to nikdy nenapadlo. Najednou chápe, proč pro ni nechtěl přijít. Přijme pozvání, vtiskne muži do ruky dárkové balení kávy a usedne v obývacím pokoji na gauč. „Tak Tě tu vítám, Nikolka,“ usměje se sympatický hostitel. „Dáš si kafe?“, ptá se dál. „Já ho připravím,“ nabídne se žena a stoupne si. „Ne, ruce mám zdravé,“ podotkne muž a odjede do malé kuchyňky.

Pak už jí vypráví o tom, jak jako náctiletý skákal do vody, kde to neznal. „Od té doby je tato kára mými nohami,“ poplácá bočnici vozíku. V jeho očích není zášť ani smutek. Je se svým osudem dávno smířený. Dlouho si povídají. Nikola nevnímá čas. Je jí s Tomášem neskutečně dobře. Opustil ji všechen strach. Už ví, proč je dosud sám. Kdo by si uvázal na krk invalidu? Přesto se u něj cítí jako v oáze. V oáze klidu, bezpečí a lásky. Večer ji pohladí po ruce a ona cítí vzrušení. Takové, jaké už dlouho nezažila. Návštěva u Tomáše je krásná. V panelovém bytě to krásně voní, všude má knihy, DVD a svíčky. Jednu si zapálí a při její záři sedí až do pozdní noci. A pořád mluví, hladí se a mají si co říct. Když se Nikol konečně mrkne na hodinky, znervózní. Jsou dvě hodiny v noci, všechny autobusy jí už dávno ujely. Nejbližší pojede až ráno. K babičce už nemůže jít, ta dávno spí. Jako by Tomáš vytušil, čeho se zalekla, klidně řekne: „Budeme si ještě chvilku povídat, a pak si můžeš zdřímnou tady, nebo v ložnici. K dispozici máš i koupelnu. Mě se nemusíš bát,“ poklepe na bočnici vozíku. „Ne, tak jsem to nemyslela!“, poleká se Nikola. „Ale, ono se to nehodí.“

„Jak, nehodí? Je nám spolu krásně a ty tu jen přespíš. Přece nepojedeš ráno nevyspalá. Někde sebou sekneš a já si to budu nadosmrti vyčítat.“
Povídali si do čtyř do rána. Když se probudila, ležel vedle ní na gauči a objímal ji. Jak mohla takto usnout? Jak se jí podařilo tvrdě spát v bytě, kde je poprvé?

Odpočinula si ale a z bytu odcházela s nevolí. Tak ráda by tu ještě zůstala.

Od tohoto okamžiku uběhl už rok. Nikola je dodnes sama. Nebo snad ne? Tomáše má za dobrého přítele, ale možná to je už láska. Jezdí k němu pravidelně.  Jezdí si odpočinout a vzala ho párkrát na místa, která má ráda. Dokonce ho vzala i na lanovku. Jsou od té chvíle, co překonala strach, dvojkou, kamarády, přáteli, kteří si mají co dát, přestože jeden z nich je na vozíku a druhý má energie na rozdávání… Už má komu tu energii dát, a to je nejdůležitější…