Protikuřácká

Nemám ráda kouření. Jsme úplně nekuřácká rodina, nebo jsme alespoň donedávna byli. Nekouřil nikdy nikdo z prarodičů, rodičů, sestra, bratranci, sestřenice, tety, strejdové…nikdo. Nechápu, co lidi ke kouření vede. Smrdí to, nesmí se s tím na různá místa, škodí to zdraví a těch peněz, které kuřák vydá za to, aby to pak vypustil do vzduchu. Mnozí prokouří chaty, chalupy, auta a dovolené u moře. Aspoň se to tak říká. Tak marně čekám na ta svá auta, na ty chatičky i dovolené, které si stejně nedopřávám. Kde jsou?

Donedávna, jak jsem už uvedla, jsme byli absolutně nekuřácká rodina. Až do chvíle, kdy začal občas pokuřovat můj dorůstající syn. Jako malý se pohoršoval nad kuřáky a tvrdil, že nikdy nebude kouřit. Tak marně doufám, že ho to pustí.

Tento příběh se stal ale kamarádce. Kamarádka má teprve dvanáctiletou dcerku Šárku. Má ale také již dospělého syna, který kouří, a tak Šárka tak trochu při kouření vyrůstala. Jednoho dne kamarádce volala maminka Šárčiny kamarádky Báry. Báru totiž dovezla domů policie s tím, že kouřila venku. A paní teď musí zaplatit pokutu pět set korun. Pohoršovala se nad tím, že Bára získala cigarety právě od Šárky. Kamarádka utíkala za dům, kde si děcka hrála, odchytila Šárku, a protože sama nekouří a má k cigaretám stejný odpor jako já, navíc dvanáctiletému dítěti cigarety opravdu do rukou nepatří, ztropila venku velký křik. „Dej mi ruce!!!“, křičela na vyjevenou dceru. Poté si k rukám čichla, zda neucítí pach cigaret. Některá děcka utekla, asi neměla čisté svědomí, jiná ochotně také nastavovala ruce, aby si kamarádka čichla, že nekouřili. Šárka se za svou mámu styděla. Alespoň do chvíle, než jeden odrostlý kluk začal vyprávět tento příběh: „Víš, Šárko, ty se asi stydíš. Ale můžeš být ráda, že máš mámu, která se o tebe stará. Moje máma taky kouřila, a když usnula jednou s malým bráškou s cigaretou v puse, uhořela i s mým bráchou. Já pak strávil celý život v dětském domově. Jak já bych byl rád, kdybych měl takovou mámu.“

Nevím, jestli to Šárku odradilo od kouření. Jen mně osobně přibylo další mínus pro cigarety. A také jsem si uvědomila, jak to u nás chodí. Dítě neposlechne mámu, jde ven a tajně kouří. Nemá cigarety z domu a jeho rodiče o kouření neví. Jisté je, že mají dítě správně vychovávat. Jak ale přesvědčit pomalu dospívající dítě, aby neporušilo zákaz? Nebo má rodič chodit s dítětem po desátém roce věku stále ven a držet ho za ručičku? Máma, případně táta, zaplatí pět set korun pokutu za to, že dítě kouřilo. Dítěti to nijak neublíží, ani si z toho nevezme ponaučení. Jen rodič má opět hlouběji do peněženky. Není např. lepší, aby dítě vykonalo nějakou práci, mělo zvláštní povinnosti ve škole? Proč nemůže takové dítě pomáhat např. v psím útulku nebo jinde, kde by práci zvládlo? Když je dost staré, aby přes zákaz kouřilo, mohlo by zvládnout i něco, co konečně přinese užitek…   

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10