Psí hřiště

Kam se psem, který je ve vývinu a potřebuje se vyběhat? Ve většině měst je volný pohyb psů zakázán. Chápu, že tak chce město předcházet napadením psů, jejich útěkům a volnému pohybu ve městě a ochránit ty, kteří psy nemusí. My, co psa máme a platíme za něj poplatek, ovšem chceme, aby náš mazlíček netrpěl a měl vše, co potřebuje. Volný pohyb k tomu bezesporu patří.

Nevím, jak je to v jiných městech, u nás v Karviné město zřídilo tzv. psí hřiště. Je ve výhodném místě, poblíž lesoparku, nedaleko od obytné části města, tudíž přístupné všem pejskařům. Já sama ho mám jen pár desítek metrů od domova. Pejsci zde nemusí mít vodítko ani náhubek, pokud nejsou nebezpeční. Hřiště je navíc rozděleno na dvě části. Menší slouží menším pejskům, a pro ty větší je vyčleněná větší část. Obě jsou odděleny od sebe plotem, který také chrání ohrady od okolí. Proto sem můžou přijít i majitelé pejsků, kteří zatím své majitele neposlouchají a mohly by utéci.

U svého prvního psa jsem hřiště nevyužila, protože hřiště ještě neexistovalo. Tehdy bylo ve městě psů méně a nebyl problém si svého vychovaného miláčka nechat proběhnout kdekoli. U druhého pejska, Bena, jsem také hřiště nevyužila. Když byl mladý, hřiště neexistovalo, a tak jsme hodně jezdili do hor, do lesa a jinde do přírody. Když hřiště zřídili, byl Ben už starší psí pán a se psy si už hrát nepotřeboval. Stačily mu obvyklé procházky a návštěvy mého otce, což bylo 2,5 km tam a stejně zpátky. A také jsme jezdili na hory, které milujeme a miloval je i Beník.

Nyní jsem si přivedla Ronyho, mladého pejska z nevyhovujících podmínek ze Slovenska.

Nebudu lhát a tvrdit, že Rony doma nic neprovedl. Je učenlivý, když ale zůstane na chvilku sám doma, učím ho zvykat si, tak občas něco rozkouše. Nanosí si do pelíšku boty, obouvací lžíci na obuv, stáhne ze stolku rozečtené časopisy a také dvakrát rozkousal kabel. Jeden vedl k počítači, naštěstí jsem měla rezervní, a druhý, který mu podlehl, vedl internet. A tak musela přijet služba, poskytovatel internetu, a vše po Ronym napravit. Rony byl pokárán, a jak je jeho sluníčkové povaze blízké, vrtěl přitom radostně ocáskem. Kabel nyní vede trošku jinak, ale i tak jsem se nevyhnula tomu, že by částečně nevedl po zemi. Jen doufám, že se Rony poučil.

A tak jsem začala s Ronym ve chvílích volna chodit na naše psí hřiště. V prvních okamžicích mě zaskočilo, že hřiště navštěvují převážně majitelé větších psů. Rony je ale „splachovací“ a nic si z velikosti nedělá. Dovádí stejně jako ostatní, řekla bych dokonce, že je ze všech nejaktivnější. Denně si tak vodím domů zabahněné, ale šťastné prasátko.

Má známá bydlící nedaleko si po úmrtí svého pejska pořídila mladého pejska, nyní může být v Ronyho věku. Ač ona má svého psa Montyho už půl roku a já Ronyho pouhých čtrnáct dní, Monty chodí na vodítku, sousedé si stěžují, že neustále štěká a paní pláče, protože Monty zničí naprosto vše, na zavolání nepřijde a venčí se stále částečně doma a částečně venku. Rony je proti němu úplné zlatíčko.

Chtěla jsem paní pomoci a jednou ji vzala na psí hřiště. Úplně se zděsila, když jsem ji vyzvala, aby svého Montyho pustila z vodítka.

„Já ho už nechytím,“ lamentovala.

„Chytíte, já vám ho pomůžu chytit, až si psi vyhrají,“ ubezpečila jsem ji.

Monty a Rony si hráli pouhých pět minut. Paní byla nervózní, i když psi si náramně rozuměli. Byli navíc stejně velcí, a tak ani jeden neměl navrch. Po pěti minutách si paní vymyslela, že peče doma bábovku, a chtěla Montyho chytit. Měla pravdu, nevyřáděný pes nechtěl, a tak jsem jí ho musela chytit já.

Rony si hrál ještě zhruba hodinu a domů odcházel vyrovnaný, unavený a spal celou noc. Paní, jak jsem později zjistila, domů nešla. Dál táhla svého psa na vodítku po sídlišti a pes byl mrzutý, nevyběhaný a doma opět rozkousal, co mu přišlo do cesty.

„A celou noc štěkal,“ postěžovala si paní následující den. To už Montyho nepustila z vodítka ani na minutu. Co má ale chudák pes dělat? Paní je v důchodu, má mnohem víc času než já, a přesto její pejsek trpí dlouhou chvílí a nikdy není pořádně vylítaný. Musím být ráda za Ronyho, že jsem si ho adoptovala právě já. Má sluníčkovou povahu, a přestože i on občas něco zničí, chodí spát unavený, uběhaný a mí sousedé si nemají na co stěžovat.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete