Respekt

Přestože mám milou a ochotnou zubní lékařku, nechodím k zubaři ráda. Kdo by také chodil, že? Ono to tam někdy bolí, i když je u odborníka. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, jako tomu bylo ten den.

Přišla jsem na zubní prohlídku. Ač jsem byla objednaná jen na preventivku, nervózně jsem muchlala bílý kapesník jako ostatní, kteří tu byli se mnou. Čekárna byla téměř plná. Všichni pobledlí, vystrašení a mírně či víc nervózní. Jen sestřička na recepci vypadala svěže a uvolněně. Zapisovala něco do počítače, když přišel další návštěvník. Starší muž slušně pozdravil a přešel k recepci. Tam usmívající se sestře sdělil, že by rád mluvil přímo s paní doktorkou. Ta mu odpověděla, že jí má sdělit, co ho do čekárny přivedlo. Pán opakoval, že důvod sdělí lékařce. Následovala přestřelka slov, kdy muž opakoval, že „musí“ mluvit jen s lékařkou a sestra mu naopak vysvětlovala, že ona zase musí znát důvod návštěvy a posoudit, zda může lékařku vyrušit od její práce. Vyhrála sestra. Pán jí nakonec sdělil svůj důvod. Ač se snažil mluvit potichu, všichni jsme ho slyšeli.

Pán vyprávěl, že neměl to srdce, aby nezvážil svou návštěvu. Žije totiž v bytovce, kde bydlí i manželé s postiženou dcerkou. Dívce je asi deset let. Maminka pobírá příspěvky za péči o dceru. Musí být dceři stále po ruce, a tak nemůže pracovat. Tatínek sice pracuje, ale jeho plat není tak vysoký, aby si mohli dovolit koupit auto. Manželé nemají pro dceru zubního lékaře. Nejbližší, který by jejich dceru přijal do péče, je víc jak 200 kilometrů daleko. Dnes běžná věc. Cestujte ovšem s takto postiženým dítětem bez auta. Holčička má vlivem užívání léků zničený chrup. Maminka i tatínek se snažili sehnat pro dceru odborníka v místě bydliště, nikdo ale nepřijímá. A nové pacienty nepřijímala ani naše zubařka.

„Je mi jí strašně líto, vždyť jde o dítě,“ vysvětloval starší pán. Mohl se na dívku vykašlat, nebyla s ním nijak spřízněná. Mohl svůj čas věnovat něčemu jinému. Přesto zvážil návštěvu v čekárně zubní lékařky a prosil za cizí dítě.

Sestřička se vyptala na to, jak moc je dítě postiženo.

„Zvládne otevřít ústa? Je schopná přijít do ordinace?“

„Ano, to vše zvládne. Je to šikovná holčička, jen…mentálně trochu opožděná a také malinko tělesně. Ale maminka se snaží, aby se co nejvíc přiblížila svým vrstevníkům. Jen ty zuby,“ povzdechl si muž.

Sestřička otevřela zásuvku psacího stolu a podala muži vstupní formulář. Ten udivením zamrkal. Bez lékařky?

„Znám paní doktorku dobře. Neměla by srdce dívku nepřijmout,“ řekla sestra. Pak instruovala pána, jak mají rodiče postupovat a kdy přijít na návštěvu. Pán si hlasitě oddechl. Byl očividně rád, že nepřišel zbytečně a může dítěti pomoct.

V tu chvíli se zvedl mladík v čekárně ze židle a hlasitě zatleskal. Zatleskal muži, který nezištně pomohl. A s ním jsme se postavili my všichni ostatní. Připadalo nám nemístné sedět a jen se dívat. A začali jsme tleskat. Celá čekárna tleskala na znamení, že si váží mužovy lidskosti. To se jen tak nestává, aby se toto dělo u zubaře. Pán zamžikal očkama a v očích se mu zaleskla slza dojetí.

Potlesk byl tak hlasitý, že se v jednu chvíli otevřely dveře ordinace a paní doktorka vyšla do čekárny. S dotazem na sestru, co se tu děje, se rozhlédla. Usmívající se sestřička, která byla také dojata, jí jen řekla, že jí pak vše vysvětlí a paní doktorka pokračovala ve své práci.

Muž se nahlas rozloučil a odcházel. Odcházel z čekárny jako hrdina. Ano, to jsou hrdinové všedních dní. Nepotřebují koně a lesklou zbroj. Jediné, co jim stačí, je čisté srdce.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10