1.máje mého dětství a mládí

Jak už titulní název napovídá, opět se bude vzpomínat na dobu, kdy jsem za sebou tahala kačera, chodila do obecné školy a jak šel čas, tak i na dobu mého dospívání, kdy puberta byla mojí kamarádkou. A protože je dnes 1. máj, lásky čas a především Svátek práce, tak mé vzpomínání bude právě na tento svátek.

Moc a moc ráda vzpomínám na prvomájové oslavy, na které jsem se jako malé dítě moc těšila.  A to především jen díky svému otci, který v té době pracoval v hulínských strojírnách a na prvomájový průvod jsme jezdívali i s maminkou právě sem do Hulína. Scházeli jsme se všichni před továrnou mého tatínka, kde se dětem rozdávala mávátka v národních barvách, vlaječky jak naše, tak také Sovětského svazu, neboť tehdy platilo: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, což dnes už zní jako pohádka. A mezi atributy patřily také ještě nafukovací balonky. Takto vybavení jsme se vydali všichni na  prvomájový průvod, kdy zněla hudba, při které šly ty nohy snad samy, jásalo se, zpívalo se a všichni byli nadšení. V průvodu pak bývaly krásně nazdobené alegorické vozy a jak se tak šlo, tak se do průvodu přidávali další zaměstnanci jiných továren, různých zájmových spolků, skupin a uskupení, děti ze základních škol a pak i ti, co už měli zasloužený důchod, maminky na mateřských dovolených apod. Součástí těchto masových průvodů pak byl nějaký budovatelský proslov, a nikdy nechyběla chvála vlády jedné strany, což tehdy byla KSČ. Dnes už víme, že vše až tak růžové nebylo, ale průvody byly famózní.

A jak šel čas, my jsme se sestrou rostly a naše maminka pak nastoupila také do práce. Začala pracovat  v pletařském závodě LOANA, kde se vyráběly oblečky pro kojence. A abychom měly změnu těchto májových oslav, tak se začalo na průvody chodit zase k maminčině továrně. A i zde děti dostávaly stejné vybavení  jako v továrně, kde pracoval tatínek. Ale jeden velký rozdíl tu byl a pro děti hodně podstatný. Zaměstnanci této továrny totiž pro děti vždy ušili ze zbytků úpletů oblečky na panenky a pokaždé v dost velkém množství. Pamatuji si, jak jsme s nimi pak celý rok strojily panenky. Několik let jsme tu moc rádi každoročně právě kvůli oblečkům pro panenky chodily.

Ale i toto období pominulo, a když jsme nastoupily se sestrou do Holešova  - do školy na 2.stupni, už jsme měli povinnost chodit v průvodě za školu a nejlépe v pionýrských krojích. A právě  toto období začíná být zlomem, kdy průvody se stávají spíše přítěží, než radostí z prvomájových oslav. Ono vše, co není dobrovolné, ale povinné, se omrzí velmi brzy. Bylo i pár těchto průvodů, kdy rodiče napsali i omluvenky, že jsme nemocné, nebo že se jede někam na rodinný výlet.

Ale toto období také netrvalo věčně, přišlo období mládí, období, kdy  jsme za sebou zavřely dveře nejen základní školy, ale také učňovské školy, kde i tady byla účast májového průvodu povinná a začalo období, kdy jsme se svobodně mohli rozhodnout, zda do průvodu půjdeme nebo ne. Samozřejmě tam, kde jsem pracovala, byl zaměstnavatel rád, když se zúčastnilo průvodu co nejvíce jeho zaměstnanců, ale už to nebylo povinné. A jako mladé dívky jsme s partou kamarádek a kamarádů začali jezdit na tyto průvody do Zlína (tehdy se toto město jmenovalo GOTTWALDOV), kde průvody snad neměly ani konec. Obrovská spousta nádherných alegorických vozů, samo mládí a atmosféra nepopsatelná. Jezdili jsme zde několik let za sebou a nikdy jsme nebyli zklamaní. Domů jsme vždy z průvodu dojeli pozdě večer, nebo v noci. Město mělo vždy připraveno několik akcí a každá věková kategorie si tu svou určitě vybrala.

Možná je škoda, že tento svátek se už tak masově neoslavuje. V každém případě i kdyby se toto někdy vrátilo, tak určitě by to mělo být svobodné rozhodnutí každého občana. S povinností pak svátky nejsou příjemně prožité. Ale i přesto na prvomájové průvody vzpomínám opravdu moc ráda. Zde člověk pokaždé viděl jen usměvavé tváře a spoustu krásného mládí!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10