Babča v ušáku - Holky, já mám nápad!

Naše setkávání v cukrárnách už dávno neplatí. Nějak se samo vše změnilo na výměnu informací  v papučích. Ne, že by dortíček či nějaká mňamka nebyla, kdepak, je vždy. Jen už víme složení a hlavně stáří výrobku.

Po zkušenosti tedy nemilé dáváme přednost domácí stravě. To víte, od problému raději pryč. Dnes Květuška přišla zcela nadšená s nápadem, který se jí už delší dobu klubal v hlavě. „Holky, už mám dost Mikulášů, co nepřesáhnou výšku 150 cm a 35 kg i s postelí!  Jen si představte, ten můj malej 8letej vnouček už se hlásí a chce též za Mikuláše! No chápete to?“ Tu se začínám pomalu bát. Snad nedoufá, že budeme „tajtrdlíkovat“ v rubáši či kožichu?

„Jak to myslíš, jinak?“
„Jak, asi takto. Mikuláš je přece svatý důstojný moudrý hodný pán. Takovej kouzelnej dědeček.“
 (Dědeček, říkáš, tak zatím můžeme být klidné. Žádný důstojný pán tu není.)
 „Anděl, lehké něžné stvoření. Pohladí pouhým letmým pohledem.“
 (Inu, žádná z naší party nemá muší váhu, prostě vše je bez obav!)
„Čert - Rarášek, hned tu a zas tam. Tropí stále neplechu, všude strčí nos,“ básní Květuška dál.
(Rarášek, cha cha, leda babky s houserem či vrzajícími klouby.)
„Květuško, máš pravdu, přemluvíme mlaďochy rodiče, ať letos spojí své síly a předvedou, co dovedou!“
 „Holky, já nemyslela mladý, ale nás, co jsme tady!“

„Cože, nás? Jen se porozhlídni, kde chceš vzít z našich řad důstojného pána, lehkou bytost či Raráška? Podívej se, jak křečovitě sedíme, klouby vržou, ani řetězu by nebylo třeba!“
„Děvčata, mám to už vymyšlený, nebojte. Přece se nebudeme zdržovat nějakou malicherností. Tak tedy, pokud dovolíte, Mikuláše ztvárním já. Jsem nejvyšší, jasně vidíte.“ (Tu se ještě napřímila, aby nic nenechala náhodě a byla o nějaký ten milimetřík vyšší.)
„Anděla, to je Zdenička, má takový něžný pohled. Lehké pomalé pohyby.“
(Něžný pohled ano, ale plný bolesti, bez prášků se ani nehne. To víte, klíšťák vykonal své.  A o pohybu nelze moc mluvit, víc jí prostě pohybový aparát nedovolí.)
„Čert - to je Evina, jen se podívejte, jak se umí mračit. Je prcek, kukadla má tmavá, lumpárna z nich přímo vyzařuje!“
„No tedy, Květo!“
(Bráním se, jak to jde. Nooo, prcek jsem, mračit se umím, ale lumpárna? To rozhodně ne, leda kulišárna.)
„Holky, je to  pro děti, tak nějaká oběť se přece musí snést. A vůbec, nesmíme dopustit takového znesvěcení či ještě horší neznalost těchto postav. Umíte si vůbec představit, jak za pár let budou mrňata navlečena do kostýmů a pobíhat po ulici? Kde je pak naše tradice? Co jim předáme? Vloni jsem tuto trojici viděla přímo v akci, hrozný pohled. Hulákání po celém domě, slovník, až jsem měla červené tváře a ten kostým. No fuj. O laskavosti, něžnosti, porozumění, kdepak, nic. Jen řev.“
„Máš pravdu, je to rok od roku horší. Nějak se postavičky scvrkávají. Hrubnou. Jen počet čertů se rozrůstá. Ale kde vezmeme něco na sebe?“ (Tady vidíte, že žena zůstane vždy ženou za každých okolností.)
„Nebojte, už jsem něco přinesla. Jen mi musíte pomoct odnést kufry z auta.“
„Cože? Kufry?“
 „Přece takovou nádheru nepomačkám!“ Hněvá se Květuška.
Jdeme jako na popravu, co to bude.
Po otevření kufrů nás mile překvapí úhledně srovnaný kostým Mikuláše, vše je pečlivě a s láskou vyžehleno. Anděl má též krásný obleček. A tu hvězdu jasnou. Jen Rarášek je zmuchlanec, naštěstí bez naftalínu!
„Kdes to vzala? Proboha, budu to mít jak po Dlouhým. No jo, tys vlastně Široký!“
„Jen si dělejte švandu, počkej, až se nasoukáš do anděla, budeš pět jinou písničku. Co pořád hudráš, trochu se to tady přišpendlí, tam sestehuje, do pasu dáme gumu a budeš jako ze škatulky.“
 „Já rozhodně nic šít nebudu!! Jehla a já nejsme kamarádi. Vlastně špagát by jí mohl stačit, že, děvčata. Čert není manekýn.“
 „Cože, špagát, vždyť si natluču! Rozhodni se sama, jehla či motouz?“
 „Jehla, ale ve vaší ruce, milá dámo!“
 „Tak dobře, domluveno. Já Vám, děvčata, nevím, proč stále něco reptá, když stejně udělá, co chci.“
 A už kmitá s jehlou sem a tam.
„Květuško, kdes vlastně vzala ty kostýmy?“
 „No kde asi, podívejte se pořádně. Košile jsou po mé babičce, jen si sáhněte na tu jemnou látku. A to vyšívání. Pravá poctivá práce. Něco jsem dodělala, ale cítíte ten rozdíl v materiálu? Kožich je od pana Omáčky. Víte, chtěl ho vyhodit už před lety, ale já ho schovala, že se bude jednou možná hodit. Vidíte, hodil. Neboj se, je vypranej, čistej. Jen trochu vypelichanej.“
 Věřím, co mohu jiného dělat. Naše malá různorodá trojice je načančána do nových „šateček“, bedlivě prozkoumána okem znalce,
 naší Květušky. 
„Holky, jsme fešandy, jen ten čumák čerta nějak nesedí. Jak je bílej, hned poopravit.“
 „Holky, běda Vám, jak vezmete saze!!“
Ani si neuvědomuji, že mám gamaty.
„Ne, kdepak. Barvy taky nééééééééééé!“
 „Neboj.“
 „Krém na boty, jen se opovažte!!“
 „Proboha, buď už zticha!!“
 „Tak co tedy,“ už kňourám strachy.
  „Co asi, máme potravinářské barvivo, ty strašpytle.“
 „Aha, ale opatrně.“ Jsem hromádka neštěstí. Co člověk musí všechno vytrpět pro dětský smích.
„Tak, holky, a je hotovo.“
 Natřásáme se u zrcadla. Jo jo, je to fešné. Vůbec nám nevadí, že je teprve 25. listopad a celou proceduru budeme muset udělat ještě jednou. Blbneme si jen tak. Proboha, co to je? Jsem doma nebo už na druhé straně, kde se rozděluje, kam kdo půjde? Jejdamane, tatík doma.
„Ahoj táto.“
 „Neříkej táto, já nejsem Tvůj táta, ty čertovo kvítko!“
 „Vítej doma, mužíčku.“
 „Já Ti dám doma, ty mlžné mámení.“
„Dobrý večer, chlapče, trochu úcty ke trojici bys neměl? Tak aspoň nějakou básničku či písničku, poslouchám!“
Tatík se podrbe ve vousech, písničku či básničku.
„No když jinak nedáte,“ začne pět. (Věřte, umí krásně zpívat.)
Z jeho hrdla zazní tato líbezná melodie, slova inu trefná...
... „Tři čuníci jdou, v řadě za sebou...“
 Tak byla zakončena naše první a poslední zkouška kostýmů. Co bylo dál? Snad příště, kdo ví?