Deštník, spolehlivá ochrana

Pracuji na internátní škole, kde je nepřetržitý provoz. Musí být zajištěn dozor u dětí. Tak jsem tak jednou měla opět sérii nočních směn. Uprostřed noci se strhl hrozný liják, který neustal ani ráno, když mi končila směna. Jak už to bývá, neměla jsem s sebou deštník.

Kolegyně mi nabídla deštník ze skříně. Dáváme do ní vše, co se najde v prostorách školy a internátu, kdyby se časem našel majitel. Onen deštník tam byl už dlouho, a tak mi mohl posloužit na cestě domů.

„Alespoň si ulehčíš cestu domů,“ usmála se kolegyně.

Unavená, ale vysvobozená od deště, jsem spěchala ráno po směně na autobus.

Vždy po práci se stavuji ke svému otci venčit našeho společného pejska. Taťka je už v letech, a tak mu chci péči o Ronyho usnadnit. Vždyť jsem to byla právě já, která Ronyho jednoho dne přivedla domů, a protože mám časově náročnou práci, umístila jsem ho u taťky bez ohledu na to, zda s tím souhlasí.

Dojela jsem k taťkovi, stále pršelo, a tak jsem obešla jen kolem domu a psa vrátila. Došla jsem opět na autobusovou zastávku, abych pokračovala v cestě domů. Ale ejhle! Něco se stalo s deštníkem, a ten nešel při příjezdu autobusu složit. Byl to hodně velký deštník. Trápila jsem se s jeho sklapováním, ale bylo mi to marné. A tak jsem stěží prolezla dveřmi, abych nastoupila do autobusu. Pan řidič se zřejmě ten den špatně vyspal, a odmítl mě nechat v autobuse s otevřeným deštníkem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se deštník porouchal.

„Tak ho zahoďte,“ poradil mi. Byla bych to dávno udělala, kdyby to byl deštník můj. Tento byl ale z práce a já nechtěla vypadat jako zlodějka deštníků. Řidič byl ovšem neoblomný, a ač jsem argumentovala tím, že po ránu není v dopravním prostředku tolik lidí, abych otevřeným deštníkem někoho zranila nebo zmáčela, bylo mi to marné. Musela jsem vystoupit. To už jsem byla příšerně unavená. Déšť pomalu ustával, ale já šla čtyři autobusové zastávky pěšky, protože deštník nešel sklapnout. Po noční směně to bylo velice příjemné.

Konečně jsem přicházela k domu, rozevřený deštník stále nad hlavou. To už nebylo po dešti ani památky. Těsně u domu jsem potkala sousedku. Pozdravily jsme se a ona mě upozornila, že už neprší.

„Já vím. Jenže ten deštník nejde zavřít. Byla bych ho vyhodila, je ale z práce.“ Vyvolalo to úsměv na sousedčině tváři. Já se ale nesmála.  A když jsem se cpala s otevřeným deštníkem do vchodu a následně zjistila, že deštník do výtahu nevecpu, chtělo se mi už plakat. Unavená jsem lezla schod po schodu až k bytu v šestém patře a proklínala ten nápad „ulehčit si cestu domů v dešti“.

Následující den mě čekala opět cesta do práce. To už svítilo sluníčko. Já ovšem nesla nad hlavou rozevřený deštník, protože se mi ani na stý pokus nepodařilo deštník sklapnout.

„Tak proč jsi ho nevyhodila?“ Tak se následně ptala kolegyně, když jsem jí líčila, jak dobře se mi cestovalo z práce domů. Od tohoto zážitku nedbám na počasí a svůj spolehlivý deštník nosím stále při sobě…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10