Jak jsme se v Praze nedomluvili česky

Mí rodiče se chystali před 2 lety do Prahy do divadla. Přes nějaký slevový portál si objednali ubytování, jehož poloha jim vyhovovala. A přišel COVID a do Prahy neodjeli. Později už nemohli jet z určitých důvodů a poprosili o vrácení peněz. To jim nebylo umožněno, ale ochotně jim posunuli platnost voucheru a sdělili, že pokud by ani tak nemohli voucher využít, mohou jej přenechat někomu jinému. Aby zaplacený pobyt nepropadl, domluvili jsme se, že jej využijeme my. Slíbili jsme synovi, že pojedeme někdy do Prahy vlakem, že půjdeme do zoo, a tak jsme si zarezervovali volný prázdninový termín.

Co nabízel slevový portál, nevím. Už to bylo dávno. Chtěla jsem ale zjistit, jaké je v hotelu vybavení pokojů, abych věděla, co přibalit do kufru. Jednalo se o mezinárodní společnost, která má své hotely po celé Evropě. Jejich stránky byly značně nepřehledné, nedozvěděla jsem se pořádně nic, co jsem chtěla, a tak jsem poslala e-mailem dotaz. Odpověď přišla za dva dny v tom smyslu, že děkují za dotaz, ale mají momentálně hodně nezodpovězených dotazů přede mnou, takže mám mít trpělivost, že mi určitě odpovědí. Tady jsem se drobátko naštvala. Kdyby přišla odpověď pouze v němčině nebo angličtině, tak bych si řekla, že píšou z ústředny z Německa a mávla bych nad tím rukou. Ale odpověď přišla v němčině, angličtině, asi španělštině a polštině! Nechápala jsem, proč tam teda není i český překlad, když jde o hotel v Praze. A odpovědi jsem se stejně nedočkala.

Dva dny před příjezdem mi přišel e-mail, že se na nás těší, ať si předem vyplníme příjezdový formulář pro urychlení, vše anglicky. Další den mě vyděsil e-mail, že jestli jsem si nezapomněla něco přiobjednat, třeba ručníky nebo povlečení (opět anglicky). Snažila jsem se na telefonní číslo do Prahy dovolat, ale marně. Tak jsem opět psala dotaz e-mailem, že jsem pochopila, že máme vše v ceně, jestli to tak je. A stejná odpověď s tím, že mám mít trpělivost, dorazila. Ale to jsem zjistila až doma, že ji mám v e-mailech v den, kdy už jsme byli v Praze.

Když jsme dorazili do Prahy, užili jsme si nejdřív hezkou plavbu lodí po Vltavě, zašli jsme si na oběd a teprve pak jsme se vydali do hotelu, protože ubytovával až v pozdějších odpoledních hodinách. Když jsme dorazili na uvedenou adresu, před námi stál vysoký panelák. Měl 21 pater. V ten okamžik na recepci obsluhovali 4 mladí hezcí chlapci. Podle barvy pleti a výrazu v obličeji jsme se snažili odhadnout, který z nich by mohl mluvit česky. Nakonec to bylo jedno, protože fronta příchozích se zvětšovala a člověk byl rád, když na něj přišla řada. Zeptala jsem se mladíka, jestli mluví česky. Odpověď zněla? „Ne.“ A když jsem se zeptala, jestli někdo z jeho kolegů mluví česky, tak prý jeden, ale velmi málo. No nic, pokračovala jsem tedy v konverzaci v angličtině. Asi bych se normálně za svou chabou angličtinu styděla, ale tady jsem si říkala, že jsem přece v Česku a nikdo po mně nemůže vyžadovat, abych uměla nějak perfektně.

Domluva byla složitá. Ve vstupní hale byl docela hluk, pánové recepční stáli za ochranným sklem, někdy jsem se musela zeptat znovu, abych se ujistila, že jsem dobře rozuměla. Když jsme se konečně domluvili, řekl nám, že pro nás tři má dva pokoje, které jsou spojené. A že se moc omlouvá, ale že v jednom není povlečení, že si mám pro něj po šesté hodině přijít na recepci. Když jsme se dočkali výtahu, konečně jsme dojeli do 10. patra, kde naše pokoje ležely, a ubytovali jsme se. Dveře mezi našimi dvěma pokoji byly zakódované. Nešly otevřít našimi kartami k hlavním dveřím. Chtěla jsem se na to zeptat, až si půjdu pro to povlečení.

V sedm večer jsem naklusala do vstupní haly a zhrozila se další dlouhé řady příchozích, kteří čekali na ubytování. Počkala jsem, až jeden z recepčních dokončí registraci a rychle jsem vběhla před okénko poprosit o povlečení. Nejdřív mi vynadal, že jsem předběhla frontu lidí. Prosila jsem, že chci jen ručník a povlečení, které mi slíbil jeho kolega. Znovu se mi snažil vnutit, že mám jít do fronty. To už jsem byla naštvaná a řekla jsem mu, že to není můj problém, že neměl pro nás připravený pokoj. Dostala jsem ručník a vysvětlení, že nepřijel servis, že si máme pro povlečení přijít v devět večer.

Odešli jsme na procházku. Zajeli jsme kousek od hotelu omrknout Žižkovskou televizní věž a po vyjetí výtahem do 93metrové výšky a pěkném pokoukání na Prahu jsme se vrátili do hotelu až před desátou. To už jsme doufali, že to povlečení dostaneme. Postavili jsme se slušně do fronty příchozích. Když už jsem začala počítat, kolik lidí je před námi, jak dlouho tam asi budeme muset čekat, přišla slečna, která si také přišla jen pro povlečení. Předběhla frontu, dostala, co potřebovala a šla. To už jsem táhla Vaška za sebou a šla přímo za pánem, který nás obsluhoval při příchodu. Vyčkala jsem, až dokončí hovor. Omluvila jsem se tomu, který měl přijít na řadu, a poprosila jsem recepčního o povlečení. Poznal mě, donesl mi ho, ale víc už jsem s ním nemohla řešit. Vstupní dveře necháme tedy na zítřek.

Když jsme chtěli večer celý pokoj vyvětrat, zjistili jsme, že okno lze otevřít jen na vyklápění. Na okně byla nálepka v angličtině, že pokud chceme okno otevřít dokořán, máme si přijít na recepci požádat o klíč. „Noc přečkáme, zkusíme to vyřídit zítra,“ řekli jsme si, už notně unaveni po vyčerpávajícím dni.

Druhý den po snídani jsme vyrazili do slibované zoo. Sluníčko pálilo, bylo nádherné, horké počasí. Nic nás nehonilo, strávili jsme tam celý den. Pomalu jsme se procházeli, odpočívali ve stínu. Zvířata to horké počasí také neměla moc ráda, spousta z nich kolem poledne spala. Některá nevylezla vůbec a nebyla vidět. Kvůli tomu jsme se třeba vrátili později, abychom je viděli. Nutno říci, že zoologická je opravdu krásná, moc se nám líbila.

Když jsme se vrátili do hotelu, na recepci obsluhovali dva mladíci a měli jsme štěstí, že jsme se dostali rychle na řadu. Poprosila jsem, zda bychom mohli dostat klíč k otevření oken a jestli by mi poradil, jak otevřít dveře mezi pokoji. Musela jsem vypsat formulář, že chci klíče k oknům v našich dvou pokojích, že nebudu z okna nic házet, jinak dostanu pokutu. A pak mi recepční s úsměvem sdělil, že do půl hodinky nám přijdou okna odemknout. Čas se u nich měří asi jinými hodinami, ale asi po hodince a půl jsme se dočkali.

Zaklepal na dveře nesmělý černoch, který nám řekl, že přišel odemknout a otevřít okna dokořán. Zeptala jsem se, co se stane, když okno na noc zavřu. Zoufale se na mě podíval, že to by musel další den přijít zase znovu odemknout, že jakmile ho zavřu, pak už půjde otevřít zase jen na vyklápění. Hmm. Pak jsem ho prosila, že ještě potřebujeme otevřít dveře mezi pokoji. Rozpačitě řekl, že se musí jít zeptat na recepci, to už mu nikdo neřekl. Přišel ale za pár minut, dveře odkódoval. A já se opět zeptala, co se stane, když se zavřou. Byly těžké a zavíraly se samy. Odpověď byla stejná. Když je zavřeme, zacvaknou se a on je bude muset přijít zase odkódovat. Vsunula jsem mezi dveře botu. Na jeho tváři se objevil široký úsměv, že už ho nebudu otravovat. Ale řekl mi, že kdybych potřebovala to okno zavřít, že ho určitě zítra přijde zase otevřít. Tak trochu anglicky a rukama nohama jsem mu ukázala, že jestli bude proudit vzduch mezi těmi pokoji, že to asi nebude ani třeba. Rozloučil se a my jsme byli rádi, že máme možnost konečně větrat. Mezi dveře jsme místo boty dali jeden taburet z manželova pokoje. Okno jsme večer jen přivřeli a zakryli závěsem, takže jsme ho nemuseli zavírat úplně.

Ráno jsem vytrhla ze sešitu kus papíru, napsala jsem na něj česky a anglicky „Nezavírat“ a připevnila na spojovací dveře, aby nám je třeba paní uklízečka, která chodila vynášet koše, nezavřela. Povedlo se. Pokoje jsme mohli větrat, dostali jsme se z jednoho do druhého, aniž bychom museli neustále chodit přes chodbu a odemykat kartou dveře.

Musím říct, že jsme si pobyt v Praze navzdory horkému počasí užili. Viděli jsme, co jsme měli v plánu. Díky tomu, že hotel byl od centra dost daleko, si Vašík užil cestování všemi možnými způsoby dopravy v Praze. A v hotelu se už naštěstí žádný problém, který bychom museli řešit, nevyskytl.

Tu komunikaci v anglickém jazyce beru jako skvělou zkušenost. Ale pořád mě to nabádá k smutnému zamyšlení nad tím, že jsme se v našem hlavním městě nedomluvili mateřským jazykem. Dnes jsem měla chvíli času, tak jsem našla na internetu, že ubytování nabízí i některé ubytovací portály. Tam jsem si přečetla pár hodnocení ostatních hostů a našla jsem u nich i odpověď hotelu. Jejich odpověď, že jde o mezinárodní hotel, proto se mluví anglicky, mě neuspokojila. Já si myslím, že vzhledem k tomu, že hotel je v Česku, a že jsme tam nebyli jediní Češi, a že jich tam bývá dost, by se slušelo, kdyby alespoň jeden recepční uměl dobře česky. Netvrdím, že to musí být Čech. Ať si je to klidně Němec nebo Ind, ale když je schopen mluvit anglicky a na německé hosty německy, tak proč ne naším jazykem.

Palka - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete