Jak Petr kupoval psa

Zdálo se, že i Petr, můj kamarád, podlehne droze zvané pes. I on a jeho rodina zatoužili po tomto mazlíčkovi se čtyřmi pacičkami, zvědavým čumáčkem a vrtícím ocáskem.

Rodina si vybrala plemeno staford. Plemeno si vybrali díky tomu, že tento pes se velmi silně fixuje na svého pána a bývá dobrým ochráncem dětí, které jsou v jeho „smečce“. Petrova Verunka měla tehdy pět let, a tak potřebovali psa, který by dítě ohlídal a zajistil rodině bezpečí.

Rodina vybírala, pročítala inzeráty a s hrůzou zjistila, že pořídit si dnes psa znamená hluboko sáhnout do peněženky. Poté, co si lidé začali kupovat psy v době lockdownu jednoduše jen proto, aby mohli vyjít z domu, vyšplhala se pořizovací cena psů do astrologických výšin. Petr to ale nevzdával. Nakonec natrefil na tříměsíční štěňátko Amerického stafordširského teriéra sice bez papíru, ale za pouhých 12 000 korun.

S prodejcem se setkal v parku v nedalekém městě, protože údajně bydlel na samotě mimo centrum a hledat ho by bylo složité. Mimo štěněte měl prodejce s sebou i matku štěněte, krásného staforda. Petrovi se zdálo štěňátko poněkud osrstěné. Staford má přece krátkou a lesklou srst? Fena ji měla, štěně ne.

„To tak bývá. Štěně do půl roku má poněkud delší srst, která časem vypadá a štěně bude jako jeho maminka,“ vysvětlil prodávající Petrovi, který o psech ještě moc nevěděl. A tak štěňátko koupil a dovezl domů rodině. Štěňátko rostlo, ale srst mu namísto vypadávání houstla a vzhled se víc a víc lišil od údajné psí mámy. Nakonec i veterinář potvrdil, že tohle staford nikdy nebyl, není a určitě ani nebude. Petr byl zklamán, ale prodávajícího, aby mu vrátil peníze, už nevypátral. Jediné, co měl, bylo jeho číslo, a to bylo zrušeno. Petr naletěl. Kdykoli se podíval na štěně, vzpomněl si na to, jak hloupý byl. Štěně, ač za nic nemohlo, neměl rád. Oblíbila si ho ale Petrova sestra, a tak jí ho daroval k narozeninám. Byl to poněkud drahý dar, pejsek se má ale v rodině Petrovy sestry dobře, a to je důležité.

Petrova rodina se ale touhy po psovi nezbavila. Tentokrát to byla Petrova žena, která jednoho dne přišla domů s nabídkou. „Co kdybychom si pořídili kokršpaněla?“ ptala se a položila před Petra noviny s inzerátem.

Tentokrát byl Petr chytřejší. Pro pejska si jel i s manželkou a dcerou Verunkou přímo k prodejcům domů. Pejsek také neměl papíry, byl ale dokonce levnější, než původní falešný staford, stál jen osm tisíc. Přivítalo je krásné zlaté štěňátko i s maminkou. Když viděli, že se štěně od feny i napilo, nebylo pochyb, že je to skutečný potomek kokršpanělí mámy.

A tak si domů odváželi živý dáreček. Jenže ani nyní nebyli spokojeni. Fenka Ami rostla a rostla, až ve svých šesti měsících byla o dvě hlavy vyšší, než ostatní kokršpanělové v okolí. Petr se rozhodl Ami reklamovat. „Co jste chtěl za osm tisíc?“ obořil se na Petra původní majitel. „Vždyť jste věděl, že nemá papíry.“ „Kokršpaněla jsem chtěl, jak stálo v inzerátu,“ rozčílil se Petr. „Matku jste viděl, ne?“ „Viděl. Ale podle toho, jak teď to štěně vypadá, ho měla asi s medvědem,“ bručel Petr. Nakonec byl rád, když si původní majitel vzal přerostlé štěňátko zpět a vrátil mu alespoň část peněz. Domů se vrátil bez pejska.

Jeho žena byla sice spokojená, Verunka, která si na pejska už stačila zvyknout, ale plakala. A tak ještě nějakou dobu pročítali inzeráty a váhali. „Co kdybychom si koupili tentokrát jorkšíra?“ zeptala se jednou Petrova žena a ukazovala mu obrázek dokonalé psí slečny s mašličkou na hlavě. „I kdyby běžného jorkšíra přerostl, velký by asi moc nebyl, ne?“

Jenže Petr už o psovi slyšet nechtěl. Smířil se s tím, že někdo prostě psa mít nemůže. Jsou určité rodiny, které psa nemají, a jejich mezi ně bude nadobro patřit. A tak jednoho dne přinesl domů agamu. Je to sice kluk, Verunka si ji ale pojmenovala Amálka. Rodina se nakonec smířila s tím, že jejich nový mazlíček je sice neochrání, na druhou stranu ale neštěká a nedělá rámus, nemusí se s ní chodit ven venčit a je také tuze krásná.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete