Jak se taška stala celebritou

V pokročilém věku mi byla diagnostikována nepříjemná nemoc. Operaci jsem se nevyhnula. Přišla jsem o polovinu žaludku. Dcery, mám dvě, se mi snažily pomáhat. Nebydlíme ale ve stejném městě. Obě dcery jsou samy, obě bohužel vdovy, obě už mají i své zdravotní problémy a věk nad padesát let. Přesto jezdily za mnou v prvních dnech takřka denně, vozily mi nákupy a podporovaly mě duševně i fyzicky.

Pár týdnů po operaci jedna dcera hodně onemocněla a nemohla za mnou jezdit a druhá byla téměř pořád v zaměstnání a začala docházet na rehabilitace s nohou. Udělaly mi doma zásoby potravin, s kterými jsem dokázala vyžít, aniž bych vycházela z bytu. Mohla jsem vyžít, ale… V nedalekém obchodním řetězci měli právě akce! Lákavé akce. Sepsala jsem si na lísteček, co bych chtěla, a onen den mi to nedalo. Nastartovala jsem svou nákupní tašku na kolečkách a po týdnech odpočinku vyrazila na nákup. Opravdu jsem si myslela, že vše zvládnu.

Když jsem se probrala v nemocnici, řekli mi, že už informovali starší z dcer, která byla uvedena jako kontaktní osoba v záznamech. Pamatuji si jen, že se mi zamotala hlava a chtěla jsem si jen chvilku odpočinout. V obavě před kolapsem jsem usedla na nějaké pytle s granulemi, že si jen opřu hlavu o vozík, než se mi udělá lépe… Dceru nakonec její nadřízený uvolnil ze zaměstnání a ta přijela ještě ten den s nezbytnými věcmi, jako je prádlo, přezůvky, hygienické potřeby a nějaká drobnost na jídlo a k pití. Můj nákup zůstal v obchodě, nebyl ještě zaplacený. A tak jsem tam ležela a starší dcera za mnou, když to šlo, jezdila, po vyléčení se přidala i mladší dcera, informovaly se o mém stavu a snažily se mě rozptýlit. Po dvou týdnech mě pustili domů. Byla jsem už na tom lépe.

Dnes je to už za mnou, doufám. Na nákupy si zvládnu zajet, vyřídit nezbytné a pomalu se vracím do všedního života. Operace, kterou jsem podstoupila, mi zachránila život a já jsem na svůj věk opět zdravá. Zrovna před pár dny také začaly ve stejném řetězci akce. Už jsem tam nakupovala od svého kolapsu několikrát pouze s malou taškou. Nyní jsem měla opět delší seznam. Nastartovala jsem svou nákupní tašku na kolečkách a vyrazila. Ne, nečekejte další hororový scénář. Tentokrát jsem celý nákup absolvovala bez problémů. A opět jsem stála na nástupišti a čekala na dopravní prostředek, který mě měl odvézt domů. 

Najednou ke mně přišla neznámá paní, zhruba šedesátiletá, a začala se vyptávat: „Nezkolabovala jste náhodou začátkem roku v obchodě?“ A tak jsem se přiznala. Paní mi vylíčila, že to byla ona, která si mě všimla jako první a běžela za prodavačkami, aby mi zavolaly pomoc. „Vy jste tam bezvládně ležela na nějakých pytlích,“ vzpomínala. Poděkovala jsem jí, protože mi tak hodně pomohla. Paní mi sdělila také, že jsem po probrání říkala záchranářům, že jsem po operaci břicha, a opět jsem upadla do bezvědomí. To jsem ani já nevěděla. Překvapilo mě, jak dobře si žena pamatuje na všechny detaily, i na mě.

„No, já si ani tak nepamatuji vás, ale tu vaši tašku, tu si pamatuji,“ přišla paní s vysvětlením. A pak se mě ptala, zda mi tašku vzali do sanitky a někde ji nenechali.

„Když ji máte, tak ji asi vzali,“ dumala pak má zachránkyně, která si se mnou celou cestu až domů povídala. Nakonec dokonce vystupovala na stejné zastávce jako já. A dnes jsou z nás kamarádky. Dcery mě navštěvují, když jim to čas dovolí, a do obchodu často chodím se svou novou kamarádkou, nebo si vycházíme vstříc a nakupujeme jedna druhé.

A tak i nepříjemná událost přispěla k vcelku příjemnému konci…  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10