Jedu na lyžák!

Jedu na lyžák. Musím, sic lyžovat nesmím a ani nastydnout. Byla jsem na operaci, ovšem mistr nařídil nebo budu mít neomluvené hodiny. Tak se vydávám na hory Krušné. Píše se rok 1977. Po ubytování musíme na kopec. Všichni, tedy i já. Ostatní nasazují lyže, musím se brodit sněhem. Učitelka nedovolila zůstat v ubytovně.

Prý když jsem tam, tak jdeme. Nic nezmůžu a brodím se sněhem. Při prvním stoupání naštěstí všichni neumějí lyžovat, nezůstávám sama. Dokonce paní učitelka mne dala jako vzor, prý se snažím. Bohužel, co mám dělat? Zůstat stát je o zdraví, zmrznu, když půjdu, tak se aspoň trochu zahřeji.

Došla jsem až na vrchol, kde se první skupina snažila o první pokusy sjezdu kopečka. Tam bych taky patřila. Po dvou hodinách se brodím dolů. Ostatní se snaží nějak zrádný kopeček zdolat a ne zrovna po zadku či kotrmelci. Jsme dole. Naše partička je celá unavená. To se ovšem nedá říct o dalších skupinách. Tam jsou lyžaři zdatní.

Jdeme na večeři. Jíme v hospodě, kde máme vymezený prostor a čas. Já mám dietu. Dostávám atom kaši, uzený okurek. Nesmím nic. Hlavně sůl. Kamarád měl velký hlad, tak snědl i moji porci. Prý máme odevzdávat prázdné talíře. Naštěstí je to spolužák už od základky a ví, co mohu a co ne. Obsluhovala nás číšnice, které se Honzík moc zamlouval. Mám vyhráno, dietka bude. Druhý den, odmítám chodit brodit se sněhem. Zůstávám v ubytovně. Máme pár zraněných a já jim v dobré vůli udělala čaj a přinesla chleba s paštikou. Už vím, kam jsem zařazena, stávám se ošetřovatelkou, masérkou a pomocnicí. Tak to bude celou dobu lyžáku. Ráno snídaně v hospodě, ošetřovat raněné, odpoledne teorie lyžování, večeře v hospodě.

Později, jak je více raněných, musím do krámu pro chleby, salámy, čaje...
Nákup. Beru sáně. Lidičky, to Vám je kopec, dostat se dolů. Je nás více, jeden by vše nepobral. Naštěstí kamarádi pomáhají. Sedáme na sáně a frčíme. Nevadí, že šlapeme, na vrchol jedeme stále znova a znova. Konečně si užívám hor i já. Jen chleba nemáme. Krámeček je ještě o hodný kus dál. Konec srandy, naše malá partička doráží k obchůdku. Tam nás vítá paní prodavačka. Omladinka dorazila, děcka, honem čaj, zahřejte se!

Moc milá a hodná paní. Vezeme nákup na ubytovnu. První skupina už je doma, prý kde má čaj? A co chleba? Nebude? Jak jim vysvětlit, že i já jsem pouze spolužák, který jel na hory, ale ne jako pracovník? Později zjišťuji, že po snídani dostávají balíčky se svačinou, kterou nikdy nemáme! Vše snědí lyžníci, ale marodi nic. Tu se ozval Honzík, kde je naše bašta. Zůstal doma, prý si něco udělal s rukou. Kdepak, kamarád. Od té doby náš lazaret dostal zaplacenou!! svačinu. Čas neúprosně běží, konec lyžáku. Všichni jsou opálení. Máme 3 zlomené ruce, 2 nohy, zlomenou lyži a ztracený kulich. Bolení v krku ani hlavy se nepočítá.

To je následek večírku na rozloučenou.
Jsme doma, kde nás vyzvedávají rodiče auty a odváží domů. Nevadí, že máme 16 - 17 let, maminky čekají s obědem doma na svoji drobotinu. Vždy budou čekat. Jsou to naše maminky. Čas běží, jsme maminky, babičky, a kde je naše drobotina? Čekáme, děti, tak honem honem...!