Ještě HOSIP nebo již Alzheimer?

Můj nedávný další „vtipný kousek“ mne přinutil se zamyslet nad tím, zda moje zapomínání a hledání je ještě v normě, nebo se již nacházím v rozpuku senility, či nedej bože v začátcích Alzheimera? Jela jsem již podruhé v tomto týdnu k bankomatu pro peníze a karta nebyla v peněžence na svém místě. Takže rychle 10 km zpět, snad bude v bundě, kterou jsem měla minule oblečenou? Taky nebyla a ani nikde jinde, pokoj + auto důkladně prohledány. Nazítří dopoledne osobně do banky a karta byla u přepážky, já jsem ji totiž nevytáhla z bankomatu a klidně jsem tři noci spala spánkem spravedlivých.

Nevím, kterou půlku mozku mají ženy více vyvinutou, ovšem přesto, že celý život dělám vždy více věcí najednou, pracovala jsem spoustu let coby mzdová účetní, pamatuji si zážitky před půlstoletím a RČ + čísla mobilů svých tří dětí i PIN již dávno zaniklých karet; stále něco hledám a zapomínám.  Přitom jsem neusnula na vavřínech, nenechávám mozek odpočívat a užívat si jen zasloužený odpočinek seniorky, denně ho zatěžuji novými slovíčky dvou jazyků, hraji všechny možné hry, hodně čtu a taky si brousím svůj „ostrovtip“ psaním článků o mých zážitcích z dovolených ap. V období klimakteria jsem si úspěšně udělala řidičák na první pokus, jezdím už sedmým autem, ovladače TV, DVD a videí a teď i práce na PC mne nedovedou rozházet, jen ta krátkodobá paměť nějak neslouží.

Už v mládí, pouhé tři roky po svatbě, jsme s manželem zapomněli v zimě před obchodním domem nový dětský sportovní kočárek, říkalo se tomu typu „labutě“. On vytáhl naši prvorozenou a nosil ji ve „fusaku“ po všech patrech obchodního domu, nežli jsem nakoupila a pak jsme šli asi 20 minut k domovu, já se dvěma taškami, on s dítětem a bez kočárku. Pochopitelně za hodinu už tam náš nový kočárek nestál, někdo měl pěkný dárek pod stromeček. Manžel prohlásil: „Nevadí, aspoň bude malá dříve  běhat a nebude tak buclatá,“ a koupil dcerce pod stromeček tříkolku.

Když jsem pak zůstala s dětmi sama, pletla a šila na ně a stále hledala a hledala, vyřešila jsem to tak, že v každé místnosti na viditelném místě visely nůžky, háčky a jehlice. To fungovalo, pro jistotu jsem si psala do diáře i plány na příští dny, co zařídit mezi nočními dvanáctkami, data třídních schůzek, kdo vyzvedne nejmladšího ze školky, co nakoupit + výdaje - prostě bývalá účetní. Pokud některá z dcer nezapomněla chlapce ze školky vyzvednout v době mé dlouhé denní směny a nemusela ho přivézt uklízečka plačícího domů, kdy on si myslel, že už ho nemáme rádi a nechceme ho.   

Ovšem logice nás na ekonomce neučili, tudíž se stalo, že jednoho dne po únavné noční směně jsem stála frontu v řeznictví, pak honem vedle do krámu pro pečivo a další, a když jsem doma schvácená vybalovala nákup, zarazilo mne nezvyklé ticho. Ejhle, já jsem vedle toho řeznictví zapomněla zaparkovaný kočárek s ročním synkem a ke kočárku přivázanou kolií. Ten pes u kočárku mi snad zachránil dítě – bydleli jsme ve čtvrti méně přizpůsobivých občanů a těm by se modrooký blonďáček mohl zalíbit. Naštěstí dítě i pes byli na svém místě, ale ta hrůza a děs, nežli jsem tam doběhla!    

Hledání a zapomínání pokračuje a intenzita se pomalu, ale jistě stupňuje. Většinou najdu zrovna to, co už nutně nepotřebuji a co jsem hledala minule a téměř nikdy nenajdu to, co potřebuji právě nyní. Třeba vánoční dárky jsem nacházela dobře uschované mnohdy až o Velikonocích, manželovy náhradní zuby mezi matracemi až při stěhování, pár tisícovek mezi prádlem až poté, kdy skončila poslední možnost je vyměnit.  Ovšem můj švagr, tehdy asi třicetiletý, ten naprosto exceloval. Marně hledal půl dne nočník i s hnědým obsahem, který „někam odložil“, když při jeho odnášení na WC právě zazvonila pošťačka. Našla ho sestra až večer, když otevřela lednici a chtěla připravit večeři.

Já jsem spíše vždy věděla, kam co odložily děti a to bylo otázek: Mamíííí, kde mám...? Snad je to tím poťouchlým skřítkem, který mne doprovází na cestách po celé EU a jeho legrácky neberou konce? Klidně mne nechal několikrát vyházet obsah auta na louku /tj.dva kufry, asi 20 tašek a box na střeše/, abych pak hledanou věc našla buďto na sedadle spolujezdce nebo třeba v uzamčeném šuplíku. Taky hledám občas brýle a bez brýlí se hledají opravdu špatně, zvláště když spočívají na hlavě, protože jsem si kapala do očí. Stále si sice píši, co udělat a co nakoupit, ovšem lísteček většinou zůstává v autě příliš daleko od supermarketu, ovšem v tom případě je to plus, aspoň tolik neutratím. Občas mám i štěstí na poctivé lidi, v maďarském supermarketu jsem při vybírání ponožek pro neteře, odložila peněženku i s doklady mezi ty ponožky a ejhle, ona tam byla i po deseti minutách. Ve španělském bankomatu jsem vybírala peníze a zapomněla na poslední bankovku a pán za mnou mne na to upozornil, ale neustále se na slušné lidi nelze spoléhat.

Něco zřejmě se mnou nebude v pořádku, asi trénuji tu nesprávnou polovinu svého mozku a musím se smířit s tím, že zbytek života strávím kromě spánku hlavně hledáním. Snad mi zbudou i chvilky na mé koníčky a příjemné zážitky,  k nimž neustálé hledání rozhodně nepatří!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10