Karneval

Všechny děti se na něj těšily. Všechny, až na jednu výjimku. Tou výjimkou jsem byla já. Ne, že bych se stranila kolektivu, nebo že by mě nebavilo tancovat, ale nikdy jsem neměla kostým, po kterém jsem toužila. Od první třídy jsem chtěla jít za princeznu. Je pravda, že jsem byla poněkud baculatější, ale to přece může být i princezna.
Moje kamarádka Hanka taky nebyla zrovna Twiggy a stejně se pokaždé pyšnila kostýmem princezny, kněžny, vévodkyně nebo carevny. Její maminka jí vždycky sehnala kostým z půjčovny, samá krajka a drahé kamení.

Moje maminka usoudila, že mi bude nejlépe slušet, když půjdu za květinu, takže za nějakou kytku jsem šla vždycky. Můj kostým spočíval v tom, že jsem měla jednoduché jednobarevné šatičky, na které mi maminka přišila pár umělých kvítků a nějaké mi připevnila do vlasů. Už jsem tak byla za kopretinu, za fialku, za pomněnku a letos půjdu za růžičku. Uznejte, že moc šancí vyhrát cenu za kostým jsem neměla, musela jsem si máknout v soutěžích zručnosti. To jsem se nadřela v soutěži v navlékání korálků, než jsem vyhrála čokoládu.

Hanka se jen prošla kolem poroty a už měla bonboniéru. Ach jo. Kdyby mi maminka dovolila aspoň nějaký jiný zajímavý kostým. Navrhovala jsem upíra, vlkodlaka nebo medvěda grizzlyho, ale maminka nechtěla, abych děsila učitelský sbor.

A tak jsem smířená s osudem, že vypadám jako růžový narozeninový dort s růžičkama, vplula do sálu. Tam už se Hanka promenádovala v kostýmu princezny se zlatou hvězdou na čele, která jí pořád padala. 

Začali hrát k tanci, zapomněla jsem na kostým a začaly jsme s Hankou trdlovat na parketě. Maminky nás bedlivě sledovaly. Každou chvíli jsme se chodily napít, v sále bylo docela vedro. 

Zrovna jsme seděly u stolu a Hančina maminka se snažila připevnit dceři na čelo hvězdu, když vtom se to stalo.

Za mnou se ozvalo: „Smím prosit?“

Otočila jsem se a čučela s prominutím jako tele. Stál tam princ a žádal mě o tanec. Ne princeznu, ale mě, obyčejnou růžičku.

Byl krásný, o hlavu větší než já, polodlouhé vlasy, široký klobouk, vysoké boty, šlechtic každým coulem. Na očích měl škrabošku, takže jsem vůbec nevěděla, kdo to je. Ale to mi nevadilo, protančili jsme spolu celou sérii. 

Pak sice požádal o tanec i Hanku, no ale co, já byla přece první.

Pak se konala obvyklá soutěž o nejhezčí masku, bylo mi jasné, že nemám šanci, ale tentokrát mi to bylo jedno. 

I když Hanka zase přinesla nějakou výhru, já jsem měla svého prince, se mnou tancoval víc.

Čas se nachýlil a maminky usoudily, že je nutné jít domů. Usmlouvaly jsme s Hankou ještě poslední taneček, a pak jsme se odebraly k domovu.

Celou cestu domů jsem myslela na svého prince, jestli ho ve škole poznám, do jaké chodí asi třídy.

Doma maminka prohlásila, že mi to moc slušelo a že příští rok půjdu za slunečnici.

„Ale Simoně Marešů to taky moc slušelo, viď,“ doplnila ještě maminka.

„Komu?“ nechápala jsem. 

„No přece Simona Marešů byla ten princ, tys ji nepoznala?“ zasadila maminka ránu do mého srdce.

Ne, nepoznala jsem, že můj princ je holka a bydlí ve vedlejším vchodě. Na karneval už nikdy nepůjdu, obzvlášť za slunečnici, jedině za upíra, nebo nic.

Samozřejmě, že jsem pak byla ještě na spoustě dalších karnevalů, dokonce i za tu slunečnici a to pak některé další kostýmy byly ještě horší.

Ale jedno jsem si z toho vzala, když už jsem pak chodila na karnevaly se svojí dcerkou a neteřemi, vždycky jsem brala v úvahu jejich přání, ať chtěly jít za princeznu, čarodějku nebo čertici. A nikdy jsem je nenutila jít na karneval za kytku, na ty jsem přece expert já.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz