Maminčina zpověď

Eva postavila na stůl šálky s čajem a čekala, co důležitého jí její  dcera chce říci. "Mami, jsem těhotná," řekla najednou Marta. Evě zazářily oči a zeptala se dcery: "Štefan už o tom ví, kdy bude svatba?" "Vždyť právě o tom chci s tebou promluvit," odpoví dcera nejistě. "Nikdo to neví, dělala jsem si testy. Víš, mami, pouze před měsícem jsem si našla perspektivní zaměstnání, se Štefanem nám to klape i bez svatby, já …"

Eva se smutně dívala na dceru, poznala dobře její povahu, pokud se pro něco rozhodla, těžko jí to bylo vymluvit. Když se dcera připravila odejít, nedalo jí  to a řekla tiše: "Dítě moje, neuspěchat, abys neměla výčitky svědomí jako já."  "Mámo, o čem to mluvíš," zeptala se Marta. Výraz maminčina obličeje ji donutil sednout si. Eva se napila čaje a začala svou zpověď. S tátou jsme se vzali ne pro to, že jsem se musela, ale protože jsme se měli rádi. Jednou při jízdě na kole mi spadl řetěz a já jsem  se ocitla na zemi, dostala jsem silné bolesti a začala krvácet. Když nám v nemocnici oznámili, že jsem potratila, plakali jsme jako malé děti. Lékař mě utěšoval, vy budete mít dětí jako smetí, jen abyste sama nepřišla na zákrok. To tedy ne, nikdy …

O pár měsíců jsem otěhotněla a téměř celé těhotenství jsem strávila v nemocnici. Když jsi se narodila, byli jsme nejšťastnějšími lidmi na světě. Eva se napila čaje a pokračovala. Druhé těhotenství bylo také rizikové, do roka se narodil tvůj bratr. Naštěstí jsem měla velkou pomoc a oporu u rodičů. Když jsem však otěhotněla po třech měsících od porodu a lékař mi doporučil přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů, zhroutil se mi celý svět. Jak to řeknu mámě, jak dokážu s tím žít dál?! Nedokážu popsat své pocity, bylo to těžké rozhodování. Jelikož jsem důvěřovala lékaři, šla jsem před komisi. Naštěstí mě máma i tvůj otec podrželi…

Uběhlo pár let a já jsem otěhotněla. Tatínek mi nedovolil provádět žádné domácí práce, všechno dělal za mě. Bohužel osud to zařídil tak, že jsem spadla ze schodů a v pátém měsíci jsem potratila – měla to být dvojčata. Eva si setřela slzy z očí a pokračovala ve své zpovědi dál.

Uběhlo pár let, vy jste končili základní školu a my jsme s tátou uvažovali nad dalším dítětem. Když mi testy potvrdily těhotenství, táta  by mě i na rukou nosil, jen aby to dobře dopadlo. Vyšetření u lékaře potvrdilo těhotenství, avšak mimoděložní. Máma s dcerou seděly za stolem, ticho rušil jen tikot nástěnných hodin. Marta popošla k mámě, objala ji a řekla, mám tě ráda, maminko.

Uběhlo sedm měsíců. Eva stála v nemocničním pokoji při dceřině posteli a v
náručí tiskla s rozzářenýma očima malý živý batůžek – svou první vnučku. Dcera se na ni usmála a řekla, se Štefanem jsme se rozhodli, že se bude jmenovat Evka.