Mé dětství na vesnici

Nevím, jestli jsem měla štěstí nebo smůlu, že jsem se narodila rodičům, kteří žili na vesnici. Jedno však vím zcela jistě. Díky strávenému dětství a mládí se mně vždy na vesnici líbilo více než ve městě, kam jsem se přestěhovala 3 roky po svém sňatku. Zde jsem pak strávila 27 let života. Nyní opět bydlíme na vesnici společně s dcerou, která se svým manželem zakoupili rodinný dům a nabídli nám, že můžeme bydlet s nimi, aby se pak ve stáří, až nebudeme moci a budeme odkázání na jejich pomoc, nám ji mohli poskytnout.

Ze svého dětství, které jsem prožila na vesnici, si toho pamatuji docela dost, že by to vydalo na celý vesnický román. Nedá se to napsat do jednoho článku. To, na co vzpomínám úplně nejraději je doba, kdy moji rodiče snad rok co rok mívali štěňátka, se kterými jsme si pak moc rádi hrávali, sledovali, jak rostou a jak se krmí. Když pak odcházela do nových domovů, tak jsme se sestrou hodně plakávaly a rodičům vyčítaly, že nám štěňátka nenechají a dávají pryč to, co máme nejraději. Bylo i další zvířectvo na dvorečku - husy, slepice, králíci a tatínek choval také holuby. Holoubátka jsme měly hodně rádi jako děti. Moc rádi a ochotně jsme obzvlášť chodily sypat zrní slepicím. A když byla malá housátka, tak s těmi  jsme se pak chodily chválit před dům, kde byla krásná zelená travička a housátka pod naším dozorem se tam krásně pásla. To jak nás uviděly děti z ulice, pokaždé za námi přišly, posedaly jsme si  do kolečka, ze svých nohou utvořily lidskou ohrádku a housátka neměla šanci někam utéci a nám se ztratit.

Jediné, co moji rodiče nikdy nechovali, tak to byla prasata. Ale i těch jsme si v dětství užily do sytosti. Ty totiž chovala teta se strýcem, kteří bydleli ve stejné ulici jako my, a často díky prasatům jsme k nim chodily. A jak my byly šťastné, že jsme tam mohly chodit v době jejich krmení po škole odpoledne. Nechali nás třeba namočit chléb, nebo nasypat šrot a vůbec nám nevadil smrad ve chlévě, což děti z města toto moc jistě neznaly. A tato teta pracovala v nedalekém kravíně jako dojička a nejednou nás tam s sebou vzala se podívat, jak to v kravíně vypadá. Byl tam také vepřín a drůbežárna, tak i tudy nás provedla. To bylo slepic - jedna na druhé a co vajec se tam kutálelo...Takže už jako děti školu povinné jsme věděly, jak to  vevnitř vypadá, ale tabu pro nás zůstalo, co vše tak velké chovy obnáší.

A protože každé zvíře musí dostat nějaké krmení, tak jsme s tatínkem jezdívali na trávu, kopřivy, řepové listí a po sklizni také třeba na kukuřici, brambory, které zůstaly na poli. Dnes se vše raději zaoře, tehdy dokonce bylo vyhlášeno vesnickým rozhlasem, že než vjedou na pole stroje, že občané si mohou produkty nasbírat. Buďto to bylo zadarmo, nebo jen za nějaký malý poplatek zemědělskému družstvu.

Další typicky vesnickou zvyklostí byly pojízdné prodejny potravin a zejména pak textilu. To se z auta vytáhly takové dřevěné pulty, které se rozložily do písmene U, vyskládal se různorodý textil a tento se prodával prakticky pod širým nebem. A lidé přehrabovali a nikomu to nevadilo, že je to ochytané a přeházené jedno přes druhé. I my děti jsme se takto chovaly. A nebylo snad rodiče, který by svým dětem nějaký ten kousek byť jen spodního prádla nekoupil. Já sama si dodnes pamatuji, jak jsem si vybrala růžové kalhotky s kytičkou na boku, které mně maminka koupila a stejně tak i mé sestře. 

Výhodou nás vesnických dětí bylo také to, že jsme se po celé vesnici proháněly na kolech, nikdy se nestala žádná dopravní nehoda námi zaviněná. Buďto jsme si dávaly pozor my, nebo řidiči. Jezdívaly jsme takto po celém obvodu vesnice, na kolech se naháněly a nanejvýš jsme měly jen nějaké oděrky na kolenou.

Nezapomenutelné jsou také vzpomínky na různé zvyky, jako třeba vodění medvěda, před Velikonocemi chození „klapotářů“ s klapotkami, vesnické hody a hodování, a nebo třeba psaní po chodnících před 1.májem u domu, kde bydlela svobodná děvčata. To pak leckterá měla i práci - to když tam bylo napsáno něco ošklivého, nebo něco, co se ve vesnici nemuselo vědět, co zrovna na jejím chodníku bylo napsáno. Taková dívka pak vzala kbelík s vodou, rýžový kartáč a vápnem popsaný chodník umyla.

Tak takhle vypadal život na vesnici a nevyměnila bych ho, poněvadž byl krásný. Lidé na vesnici mají k sobě blíž, život zde je klidnější a ve většině případů si sousedé rádi a ochotně pomůžou. Ve městě člověk mnohdy ani neví, kdo je jeho soused a to ani v paneláku, natož pak v ulici. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10