Návrat z práce

Jela jsem z práce. Do práce jezdím denně hodně brzy ráno a vracím se dost pozdě odpoledne. Byla jsem tudíž pořádně utahaná. Byl totiž pátek a já měla za sebou celý pracovní týden, čekal mě volný víkend. S sebou jsem měla tašku s obědem navíc, který vozím taťkovi, aby si ve svém věku nemusel vařit, špinavé montérky a pracovní tričko na vyprání a také výplatní lístek. Vložila jsem ho jen tak do nákupní tašky, protože jsem byla natolik unavená, že se mi nechtěl ani rozepínat zip u kabelky. Takto jsem jela tramvají a následně jsem přestoupila do autobusu. Ten byl posledním dopravním prostředkem toho dne a měl mě dovézt k taťkovi, poté domů.

Jízda autobusem mě ukolébala a já nakonec usnula. Když jsem procitla, autobus se blížil k zastávce, na které jsem měla vystupovat. Popadla jsem kabelku a bundu uloženou vedle mě na sedadle a vystoupila jsem. Až když se zavřely dveře autobusu, vzpomněla jsem si na nákupní tašku s obědem. Dveře autobusu se ale už zavřely a dopravní prostředek se dal do pohybu. Snažila jsem se upoutat řidičovu pozornost, bylo to ale zbytečné.

Co se dá dělat? Taťka bude bez oběda, výplatní lístek si v pondělí vytisknu znovu, jen pracovní oblečení mě znepokojovalo. Dají mi ho k úhradě? A o kolik si řeknou? A dá mi někdo náhradní oblečení? Hlavní ale bylo, že jsem si vzala bundu, v jejíž kapse jsem měla klíče od bytu. Přesto jsem se snažila vše napravit. Trvalo pět minut, než jel autobus další. Všechny linkové autobusy mají jasnou trasu a končí na autobusovém nádraží. Tím směrem jsem se vydala následujícím spojem. Nic tak cenného v tašce nemám, možná ji nikdo nesebral, uklidňovala jsem se.

Řidiče autobusu, ve kterém jsem tašku nechala, jsem viděla už z dálky. Vysvětlila jsem mu, co se stalo, řidič mě pustil do nitra autobusu, ale po tašce jako by se zem slehla. „Tak se někdo zdarma nažral,“ okomentoval řidič, když se dozvěděl, co v tašce bylo. „Jo, a celé město bude vědět, kolik beru,“ doplnila jsem.

Domů jsem dorazila jako spráskaný pes. Mohlo to ale dopadnout i hůř. Přesto se mi v noci špatně spalo. V zaměstnání jsem chvíli, a nyní budu platit náhradu za pracovní oblečení, které používám krátce.

V pondělí jsem nastoupila do známého autobusu směrem do práce. Procházím mezi sedadly a jedna z pravidelných cestujících, mimochodem pracuje ve stejné firmě jako já, jen pod agenturou a na úklid, se zvedne a zeptá se mě, zda to není má taška. V rukou svírá zapomenutou tašku. Byla jsem ráda a moc jsem paní děkovala.

Při první příležitosti jsem se musela pochlubit svému příteli. „Tak já tři noci nespím, co mi naúčtují, a nakonec je taška na světě,“ oznámila jsem šťastně.

„Tys tam měla výplatní lístek, že?“ zeptal se přítel.

„Ano, paní mi to vrátila komplet.“

„Tak si myslím, že teď nebude spát ta paní. Pokud uklízí, a ještě pod agenturou, a přečte si, kolik bereš, bude mít špatné spaní zase ona,“ ohodnotil přítel.

Jisté ale je, že hodní a poctiví lidé ještě existují.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete