Nevšední nakupování

Já osobně nakupuji většinou ráda. Jelikož bydlím v našem městě několik desetiletí, znám supermarkety i obchůdky v blízkém i dalekém okolí. Některé objekty už zanikly, jiné byly postaveny. Některé prodavačky jsou již v mém věku, přibyly mladé po vyučení nebo brigádnice. I obchod je místo, kde častokrát potkáme někoho známého, příbuzného, s kým prohodíme pár slov. Nerada vzpomínám na dobu „zahalovací“, kdy bych stěží poznala vlastní dceru, kdybych na ni na prodejně natrefila. Lidé byli nerudní, mračili se, vyžadovali rozestupy a znervózňovali prodavačky.

Když se do toho ještě vložila nějaká „upartá“ seniorka, byl oheň na střeše. Jednu bych „vypíchla“, protože tato akční paní si vždycínky našla důvod na remcání, a tak se již léta může pyšnit titulem „nákupní postrach“ města. Lze ji i dnes potkat na několika prodejních plochách během dne. Vypěstovala si doslova mánii z nakupování. Místo toho, aby se prošla po parku, navštívila kamarádku a zašly si třeba na kafíčko, raději „opruzuje“ zákazníky i prodavačky. Ona totiž tato milá paní většinou nic nekoupí. Co už má v košíku, s náležitým komentářem u kasy stejně vrátí. „Smrdí, špatná velikost, poškozený obal, neodpovídající hmotnost...“

Ale najdou se i „diamanty“ mezi kupujícími, ti prohodí větičku, poradí, kde co najít, když se regály nějakou divnou silou prohodí, pochválí výběr. Stalo se vícekrát, že jsem z obchodu odcházela s lepší náladou, než když jsem do něj vešla! A to už je co říct. Občas  se u nákupu dozvím, kde se narodilo miminko, kdo se vdává nebo kdo odešel na věčnost. Případně kde mají stejnou značku za „lepší peníz“, nebo že je sousedovic Lucyna zase v „tom“.

Už dobrých pár let potkávám v obchodech pana Milana. Dnes už je to pán v letech. Někdy jej nevidím týdny, jindy na něj natrefím obden. Loni před Vánoci jsem jej opět potkala. Nakupoval i s paní. Ta měla v ruce seznámek a šla si po svém tempu kolem regálů. Její manžel, tvor společenský, ihned zmapoval v krámě všechny známé, aby je pozdravil. Já osobně se s ním znám  jen z vidění, je to soused z naší ulice. Vzorně se stará o manželku, která je o nějaký ten „pátek“ starší. Hned z práce spěchá domů, aby jí pomáhal v domácnosti, dokonce i vaří a gruntuje. Na pivo nechodí, na kamarády nemá čas. A tak právě u nákupů má možnost se „sociálně vyžít“. Pan Milan mi nezapomněl popřát krásné Vánoce a hodně štěstí do Nového roku.

Pak jsem na něj řadu týdnů nenatrefila. Měla jsem takový neblahý pocit, že není vše v pořádku. A byla to pravda! Pan Milan se objevil jednou z rána a vypadal zdrchaně. Pobledlý, pohublý, bez jiskry v oku. Pozdravil a přecedil mezi zuby:„Manželka onemocněla a zemřela.“ V rámci možností jsme probrali, co bylo možno u nákupů a já mu popřála hlavně pevné zdraví. Sdělil, že už také odchází do důchodu a že nebude finančně na nikom závislý, že se budete věnovat filatelii, zapíše se do Klubu důchodců, bude jezdit na výlety... Moc jsem mu to přála, za léta péče o paní si také zasloužil svůj kousek štěstí.

Občas jsem si na něj vzpomněla, když jsem viděla partu důchodců před jejich klubem. Kdoví, jestli tam zašel...

Opět uběhl nějaký čas, já zrovna na prodejně luštila datum spotřeby na jogurtu, když jsem zaslechla známý hlas. Pan Milan se snažil uklidnit nějakou ženu. Nenápadně jsem se otočila. Byl to on. Nevypadal moc šťastně. Už jsem jej chtěla pozdravit, když jsem si všimla mladší ženy, která jej peskovala:„Prosím tě, proč kupuješ psovi tak drahou konzervu, ty ryby neber, já to nejím, nač mléko, je drahé...“ apod. Pan Milan jen mlčel a odebíral produkty, které paní „nebyly v nose“. Koš jinak přetékal drahým alkoholem, kosmetikou a u kasy mladá paní přibrala kartón cigaret. Když se u pokladny muž otočil, naše pohledy se setkaly. V tom jeho byla beznaděj, smutek a bezmoc. „Nalepila“ se na něj, coby movitějšího rentiéra „pijavice“ a on nevěděl, jak se jí zbavit. Obyčejný, jednoduchý chlap, bývalý horník, který celý život tvrdě dřel, aby mohl v důchodu spočinout, užívat si, cestovat, Teď živí líného „parazita“, který mu nedá vydechnout a „rozfofruje“ skoro celý jeho důchod. Moc přeji panu Milanovi, aby byl dostatečně silný na to, aby „uzurpátorku“ vyštípal ze svého bytu a odstříhnul od svých financí. Věřím, že až ho letos před Vánoci potkám, že bude už spokojenější, koupí si nač bude mít chuť a po „finanční upírce“ nebude vidu ani slechu.

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz