Ples

„Běž takhle, jak jsi, to ti sluší,“ lichotil. Protestovala jsem, že džínová sukně a tričko se do Lucerny nebo na Žofín nehodí.

„Proč do Lucerny? Půjdeme na Hasičský ples, je to kousek u Davle v hospodě,“ upřesnil můj drahoušek.

„Jak velký kousek? To půjdeme pěšky?“ začala jsem se trochu bát.

„Není to daleko, po silnici asi 5 km, ale neboj, půjdeme zkratkou přes pole, to je jenom tři a půl,“ vysloveně mě uklidnil.

Jelikož zrovna připadl čerstvý sníh, přestala jsem uvažovat o tanečních botkách.

„Je tam aspoň nějaká šatna, kde se můžeme přezout?“ To už jsem se ptala kamarádky Zdeny, která se svým Karlem a dalšími kamarády šla taky na bál.

„No to víš, že jo, tam jsou rádi, že se jim podařilo konečně zbudovat záchody,“ smála se Zdena.

Na ples jsme dorazili asi o hodinu dřív, abychom chytli dobré místo. Já teda nevím, co je dobrého na tom sedět u repráků, ale kluci byli toho názoru, abychom dobře slyšeli. Já jsem do té doby slyšela dobře, hluchá jsem byla až celý týden po plese.

Začala hrát místní dechovka. Polka střídala valčík, valčík střídal polku, dechovka hrála pěkně.

Pak se sál ztemnil a začala problikávat barevná světýlka, tzv. barevná hudba.

„Á, dneska to bude slavnostní, požárníci pozvali dýdžeje až z Davle,“ smála se Zdena. „No nediv se, jindy hraje dechovka i světové hity populární hudby.“

Dýdžej pustil první pecku - Smoke on the water od skupiny Deep Purple. Dobře věděl, jak si získat mladé tancechtivé publikum.

Naši hoši se hned zvedli, no sláva, půjdeme tančit. Ale kluci si nás ani nevšimli. Karel, Zdenek, Pavel a Martin, každý naběhl do jednoho rohu tanečního sálu, rozeběhli se po parketu a po kolenou dojeli do jeho středu. Tam se začali svíjet v rytmu rocku. 

„My tancovat nebudeme?“ projevila jsem zklamání. „Neboj, oni se chvíli vyblbnou, pak zjistí, že tam nejsme, přestane je to bavit a přijdou pro nás,“ uklidňovaly mě holky. 

A opravdu, hochům bylo na parketě smutno a vzali nás mezi sebe. 

Pak přišla další přestávka. Kluci-gentlemani se sebrali a šli koupit do výčepu kofoly a víno. Nechápaly jsme s holkama, proč jdou všichni, stačili by dva. A oni se taky s pitím jen dva vrátili, a hned zase pospíchali pryč.

„Já sakra vím, kde jsou. Už je to tu zase. Oni si nedají a nedají pokoj,“ zuřila Zdena. 

„Šli se porvat s místníma klukama,“ nadávala. „Ale proč?“ nechápala jsem, žádný konflikt jsem nezaznamenala.

„Prostě jen tak, to už je taková tradice, takovej místní kolorit. A ten můj blbec bude zítra zase celej modrej,“ pomalu už ječela Zdena.

Šly jsme ven a opravdu, naši i místní kluci se už váleli na uhlí, které bylo u hospody složené. Ale nijak nespokojeně nevypadali, spíš naopak.

Druhý den po plese jsme se všichni sešli. Kluci opravdu hráli všemi barvami.  Zdenek a Pavel - bráchové, měli každý monokl na jiném oku, Karel měl navíc ještě jakýsi ďolík na čele. Martin se neukázal vůbec, prý je v pohodě a nic mu není, ale až mnohem později se přiznal, že přijít nemohl, měl naraženou kostrč. 

Kluci ale prohlásili, že to byl boj úspěšný, jeden z protivníků přišel o přední zub a druhému roztrhli drahé značkové tričko. 

„Ty nikdy nedospějou,“ prohlásila Zdena, tak nějak smířená s osudem.

Ale dospěli, stali se z nich naši manželé a pak i otcové našich dětí.

I když.... ti kluci v nich zůstali trochu napořád.

martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz